Jak naši fandové a pravidelní čtenáři vědí, každý rok vyjíždí Modrý Svině na letní „klubové soustředění“. Slovo soustředění má mnoho významů a proto ať si ho každý vyloží podle toho, jak dobře nás zná. Uběhly první týdny prázdnin a každý z účastníků již pomalu přemýšlel, co zabalit s sebou na cestu. Většina z nás už minimálně den před odjezdem pociťovala ono příjemné mravenčení, které značí nervozitu a natěšení na společnou dovolenku. Kdo, s kým a kde bude spát, kdo co vyhraje, rozbije nebo kdo se letos znemožní a dostane titul „Vojta večera“. Prostě v pravidelném účastníkovi této akce těsně před jejím vypuknutím vyvstává spousta velmi závažných a osudových otázek.
Po loňské smůle s počasím a nevalné sportovní obslužnosti kempu na Mácháči jsme byli natěšeni na krásné počasí a takřka luxusně vybavenou chatu obklopenou vodami dvou netolických rybníků, obležených jihočeskými kráskami. Pro mě měl být letošní ročník prvním, kdy jsem nasadil své auto do služby týmu. V sobotu 15.7. za úmorného vedra jsem s velkou nervozitou naskládal svoje vybavení do auta a přistavil jej před hlavní sklad proviantu a bagáže - rozumějte Martinův byt. Zde jsem po mírné rekognoskaci terénu pochopil, že naskládat všechno do auta a navrch jako třešinku na dortu posadit Otu bude něco jako pro Slávii postavit stadion. Přitom v plánu byla ještě zastávka u Pavla pro jeho zavazadla. Podařilo se, věci byly v autě a Ota vedle nich. My s Martinem se usadili pohodlně dopředu, netušíc, co nás ještě čeká u Pavla.
Byl jsem přesvědčen, že další zavazadla můžeme přibrat, pouze pokud bude jeden z mých spolucestujících vyhozen jako nepotřebná zátěž z balónu. Od země jsme se naštěstí odlepili, ale pocit, že se Mazda každou chvíli udělá kotoul vzad, ve mně přetrval. Po menším bloudění mezi chaberskými rezidencemi a milém přivítání s Pavlovou maminkou následovala nakládka. V tu chvíli mám pocit, že paní Řeháčková přestala připadat Martinovi s Otou jako milé stvoření. Auto jsme vycpali, kde to šlo a Ota dostal na klín Pavlovu tašku, přes níž mu koukala jen hlava, a to je co říct. Martin se usmíval pouze do doby, než se na scéně objevila chladící taška obřích rozměrů s cílovou stanicí v prostoru pod nohama spolujezdce. Z tohoto místa v tu chvíli vzniklo jedno dlouhé sedadlo, ohraničené opěradlem a přístrojovou deskou. Martin byl usazen tak, že pokud neměl zrovna nohy z okna, tak se jeho chodidla oděná v ponožkách posunovala po přístrojové desce a obohacovala čerstvý vzduch vycházející větracími otvory do interiéru.
Děkujíc Bohu, že jsem řidič a tedy neobtěžkán žádným zavazadlem, jsem vyrazil na cestu. Cesta proběhla klidně, krom střídání, aby si i Ota užil pohodlí sezení s nohama v okně. Přetížení auta se ukázalo na polní cestě, kde jme vesele ryli podvozkem kamenitou zem. Po několika zácpách a jedné menší zajížďce jsme dorazili na místo jako předvoj. Vyfasovali jsme čisté (!) povlečení na recepci a vyrazili vykolíkovat naše území. Chatka prostorná, s dobrým vybavením, jak bylo avizováno. Snad jen záchod oddělený překližkovými stěnami budil obavy. Rybníky přímo obléhaly naší chatu a v kempové restauraci jsme hned okusili, co že to tu točí a vaří.
I na první seznamování s ostatními obyvateli došlo. To když Martin dovádějíce s tenisovým míčkem vyděsil milého labradora sousedů svým dívčím výkřikem, rozlehajícím se po celém kempu a úprkem do ukrytu v chatce. Vyděšený pes ještě chvilku pozoroval Martinův jekot a pak se odebral ke své chatičce. V podvečer dorazil zbytek našeho kontingentu, kterému Martin ochotně poradil, aby si dal pozor na krvelačného psa, který ho odpoledně napadl.
Chatka byla zabydlena a postele rozděleny. Kdo s kým bude spát bylo vyřešeno. Celkem nás bylo již sedm (Martin, Ota, Pavel, Tomáš, Ondra, Vojta a já) a v pondělí se očekávali další opozdilci. Rozdělali jsme gril a začali užívat vytoužené pohody v mužské společnosti. Chatku jsme pokřtili celkem zdařile, vyznamenání si z toho večera odnáší Ondra, kterému nechybělo mnoho ke zdolání třetiny svých zásob vína. Další den se odehrával ve znamení záboru loučky na nohejbalové hřiště a prvních partií této hry.
Stejně rychle, jako jsme se zabydleli, už na nás začal doléhat stesk po našich drahých polovičkách. „Hele myslíte, že mají tamhle v bufáči nafukovací panny?“ Bufet jsme prohledali, ale našli pouze Platan. Některým zachutnal, někteří z něho měli osypky až do konce týdne. Každopádně to nezabránilo Vojtovi převrhnout jeden půllitr vodnatého moku na Ondru.
To ale nemělo být jediné povyražení toho dne. Po poklidném odpoledni proloženém nohejbalem a neméně pohodové večeři, kdy se pojídala „stehenní prsa“, se kdesi zrodil vražedný nápad. Brčálový přízrak z Úštěka se za námi vrátil po nedělní půlnoci. Nevím, jestli tuto naší hru znáte, ale vězte, že je to vcelku jedno. Prostě se pije jeden panák za druhým. Což mívá za následek nepříliš dlouhé trvání jedné partie, ale o to delší vyrovnávání se s jejími následky. Co by se dalo říci o zbytku večera? Po slabé hodince jsme někteří středně upravení a někteří upraveni k obrazu svému hru ukončili. Nebylo již co vypít a Vojta marně narážel pivo vývrtkou.
Ota: „Já hraju všechno, ale neumím nic.“
Nejhůře dopadli náš „prezident“ s „trenérem“. Nejprve se společně pokusili probořit podlahu chatky, načež se vydali na procházku po čerstvém vzduchu. Byl klid a chystali jsme spát, když mě na verandě vylekaly dvě prchající postavy. Poznal jsem v nich naše polonahé kolegy a v jejich zmateném halekání slova „dovnitř“ a „správce“ A opravdu, po našem zabarikádování se v chatce dorazil správce s baterkou a něco hulákajíce bušil na naše dveře. Nenechal se jen tak odradit, a proto když se po prvním úleku Ota vydal již ve značně nepřítomném stavu „odpočinout“ ven, byl zde zas. Tentokrát jsem pochytil celá souvětí o řevu v kempu, uklízení, omluvě sousedům a vyhrožování policií.
Nejhůře dopadli náš „prezident“ s „trenérem“. Nejprve se společně pokusili probořit podlahu chatky, načež se vydali na procházku po čerstvém vzduchu. Byl klid a chystali jsme spát, když mě na verandě vylekaly dvě prchající postavy. Poznal jsem v nich naše polonahé kolegy a v jejich zmateném halekání slova „dovnitř“ a „správce“ A opravdu, po našem zabarikádování se v chatce dorazil správce s baterkou a něco hulákajíce bušil na naše dveře. Nenechal se jen tak odradit, a proto když se po prvním úleku Ota vydal již ve značně nepřítomném stavu „odpočinout“ ven, byl zde zas. Tentokrát jsem pochytil celá souvětí o řevu v kempu, uklízení, omluvě sousedům a vyhrožování policií.
Víc jsem se ale od obou zúčastněných nedozvěděl. Tomáš praktikoval samoléčbu prstem v krku a Ota se odporoučel do říše přiotrávených. Nebýt pomoci hlavně Vojty (ostatně ten už ví dobře, jaké to je) nevím, nevím, jak by skončil. Na dobrou noc nám zněla ukolébavka pleskání Vojtových facek o Otu. Byla opravdu dlouhá...napočítal jsem přes třicet…
Další den byl ve znamení odpočinku, Otova úklidu a salvy vtípků na jeho účet. Samozřejmě nechyběl nohejbal, ping-pong a ostatní aktivity. Vrcholem odpočinku byla takřka tříhodinový šlofík mezi pátou a osmou večerní. No řekněte, kdy se vám tohle podaří? Přes den jsme byli pro jistotu ještě varování správcem, že pokud se předešlá noc bude opakovat, tak budeme z kempu vyhoštěni. Zbytek týdne se tedy odehrával ve znamení naší podmínky a nepříliš vlídného chování sousedů, kteří ale nutno dodat pozvraceli v průběhu týdne více, než my stihli za onu noc. Přesto nás následující večer okřikovali, že si příliš hlasitě povídáme u vodní dýmky.
Ondra: „To já byl tuhle na Moravě a letěla tam po mě…moucha...
V úterý jsme vyrazili pro opožděného Michala, který si musel po rockovém festivalu dát jednu noc v Praze pauzu, do Budějovic. Při té příležitosti jsme vyrabovali místní Globus a koupaliště na Hluboké. Tedy to jsme narozdíl od Globusu vyrabovali spíše očima... Zde jsme také za přihlížení jihočeského hejtmana a dalších divaček sehráli nějaké to utkání v beachvolejbale. Bilance zněla: tři rozbitá kolena a další oděrky. Někdo by měl říct provozovateli, že do písku šutry jaksi nepatří...
V úterý jsme vyrazili pro opožděného Michala, který si musel po rockovém festivalu dát jednu noc v Praze pauzu, do Budějovic. Při té příležitosti jsme vyrabovali místní Globus a koupaliště na Hluboké. Tedy to jsme narozdíl od Globusu vyrabovali spíše očima... Zde jsme také za přihlížení jihočeského hejtmana a dalších divaček sehráli nějaké to utkání v beachvolejbale. Bilance zněla: tři rozbitá kolena a další oděrky. Někdo by měl říct provozovateli, že do písku šutry jaksi nepatří...
Vojta: „Honza umí všechno, ale nehraje nic“
Večery se začaly odehrávat v karetním a šachovém duchu. Poker kraloval našim klidnějším nocím a doutník či vodnice dokreslovaly atmosféru. Matěj ani Petr se již nedostavili, což každý okomentoval po svém způsobu. Jednoduše řečeno, hodně nás zklamali...
Večery se začaly odehrávat v karetním a šachovém duchu. Poker kraloval našim klidnějším nocím a doutník či vodnice dokreslovaly atmosféru. Matěj ani Petr se již nedostavili, což každý okomentoval po svém způsobu. Jednoduše řečeno, hodně nás zklamali...
Ozkoušeli jsme samozřejmě i přilehlé rybníky, ale kvalita vody nebyla valná a proto se většina z nás rozhodla si toto potěšení upřít. Ve středu jsme vyrazili na tenis. Zde nám mírně znuděný Pavel ukázal, zač je toho (tenisový) loket a mohli jsme se s lehčími úpaly vydat zpět do kempu. Už nevím, co by dál stálo za vypíchnutí. Někdo řekne, že by toho bylo hodně, někdo zas, že jsem zmínil všechno. Kdo tam byl, ví své a kdo tam nebyl, ať příště jede s námi! V každém případě se zbytek soustředění odehrával v klidu a pohodě, až do našeho pátečního odjezdu. Tak tedy, za rok zase nashledanou se všemi věrnými!
Žádné komentáře:
Okomentovat