Déja vu po čtyřech letech

Leckomu z pamětníků se v ten moment vrátily vzpomínky o čtyři roky nazpět, do června 2005. Tehdy jsme na Podvinném Mlýně vzdorovali nezvratnému osudu až do 52. minuty, kdy smolný Petrův odkop pohřbil naše postupové naděje. Po letech se dostavilo kruté déja vu, byť situace, obsazení a celková atmosféra obou událostí se v mnohém lišily...

Předem je třeba říct, že byť je „vlastenecká spolupráce“ Jirky s Lukášem na první pohled vcelku markantním důvodem, proč jsme nedotáhli jarní pohádku až do šťastného konce, bylo by velmi krátkozraké ji takto vnímat.

Ve skutečnosti šlo pouze o kuriózní epizodku, které bychom se za jiných okolností po zápase od srdce zasmáli. Příčiny toho, proč nám to tentokrát nevyšlo, je třeba hledat někde úplně jinde.

Obvykle na tomto místě hodnotíme sezónu komentováním vlivu jednotlivých utkání v chronologickém sledu. Opusťme pro jednou tuto tradici a zaměřme se nyní na konkrétní problémy, které nás na jaře trápily a naopak na faktory, které způsobily, že místo o záchranu jsme hráli až do konce o postup...

Pokud bychom měli jmenovat hlavní důvod, proč nás ligové stříbro a s ním spojená účast v páté lize minulo, jistě by jím byla koncovka. A to hned z několika úhlů pohledu.

Zaprvé přestože jsme skončili na čtvrtém místě, ve výsledné tabulce máme záporné skóre! Zadruhé, a to je ještě zásadnější, náš gólový průměr na utkání činil jen necelých 2,1 - z celé skupiny na tom byl hůře pouze Rohožník, který ovšem skončil poslední...

Dalším zajímavým, nikoliv však povzbudivým faktem zůstává, že v jedenácti ligových duelech dokázalo vstřelit branku pouze pět hráčů! Rozhodně se nedalo očekávat, že se do listiny střelců zapíše každý z kádru, ale minimálně od útočníků se občas nějaký ten gól očekává. Z šesti forvardů na jarní soupisce ale skórovali pouze oba Tomášové, Martinovi přálo tentokrát štěstí jen v přípravě.

Druhým důvodem neúspěchu zůstávají zbytečné ztráty se slabšími celky. Na jednu stranu jsme neprohráli ani s jedním z postupujících, přehráli Čelzí, favorizované Ještěrky a i v oslabené sestavě Huňáč, zato sestupujícím jsme věnovali na cestu tři body.

A to jsme ještě proti Fugasu horko těžko zachraňovali v poslední minutě alespoň remízu. Navíc jsme prohráli vysoko i s Vládci Prahy, kteří hráli vlastně až do konce jen o záchranu. Ptát se, kde bychom byli, kdybychom alespoň jeden ze zápasů vyhráli, je asi zbytečné...

Třetí a nejkonkrétnější důvod - Lipodur. Vést proti soupeři, který hraje vše jen na jednoho hráče, deset minut před koncem 2:1 a nakonec o dva góly prohrát, tomu se nedá říct jinak než tragédie!

Jedno z velkých umění fotbalu spočívá právě ve schopnosti tyto zápasy dotáhnout do konce a na tomto případě je vidět, že nám ještě občas chybí dostatek klidu a zkušeností.

Pojďme však raději k pozitivům. Určitě musíme vyzdvihnout bojovnost. Na to, abychom soupeře přehráli jen technicky, jsme nikdy neměli dostatek kvalitních hráčů. Chybějící kreativitu jsme tak nuceni nahrazovat vyšším nasazením a stejně jako při podzimní stíhačce za postupem, i na jaře jsme tak dokázali mnohokrát uspět.

Vše začalo už v prvním zápase proti Ještěrkám, kde jsme se ve druhé půli ubránili místy drtivému tlaku soupeře, stejně jsme si vedli i v bitvě s Rohožníkem. Proti Fugasu jsme dokázali třikrát vyrovnat, v utkání s Huňáčem pak podala narychlo poslepovaná sestava heroický výkon. Nenechali jsme se zlomit vedením Bimbananos a během jedné minuty vzájemný duel otočili.

Vrcholem všeho pak byl zápas s Čelzí, kdy jsme v hustém dešti celý zápas zuby nehty drželi hubené vedení a druhý poločas posledního duelu, kdy jsme dokázali přehrát i technicky mnohem zdatnější Delivery.

Právě za vůli, nasazení a odvahu, se kterou jsme se postavili všem soupeřům, bychom si postup rozhodně zasloužili. Pokud z této cesty neustoupíme, jistě se ho jednou dočkáme.