Příliš pozdní probuzení

Sezóna, která měla konečně trochu zkonsolidovaný tým etablovat v šesté lize a pokud možno ho posunout herně zas o něco dál, skončila naprostým fiaskem. Poměrně slibný rok 2012 jsme během tří jarních měsíců ukázkově prohospodařili a po krátkém třísezónním cyklu jsme zpět na začátku...

Jako před každou sezónou proběhly menší korekce v kádru. Po deseti letech věrných služeb dal modrému dresu sbohem Michal Malý, kterého se při své druhé epizodě v týmu neúspěšně pokusil nahradit Jirka Vojíř. Do sestavy se po dlouhodobých zdravotních problémech vrátil Jirka Dymák, naopak vypadl Petr, který ve svém věčném oscilování tentokrát vybral "neaktivní" status. Hlavní opory ale zůstaly a s výjimkou posledních zápasů neměly problémy ani s docházkou.

Příprava v rámci možností splnila svůj účel, na víc než druhé kolo poháru jsme neměli a ani Svině Cup vzhledem k okolnostem až tak velký propadák nebyl. Ovšem hráčská účast byla opět vesměs tristní. Je pochopitelné, že přáteláky a přípravné turnaje jsou něco jiného než Hanspaulka, ale nedat dohromady konkurenceschopnou sestavu ani na "domácí" turnaj, na kterém navíc obhajujeme titul, je přinejmenším trapné. Ale ani v lize to nebyla místy žádná sláva, mementem budiž krušných 20 minut ve čtyřech proti Cerveze.

Duben se tentokrát neukázal být zrovna šťastným měsícem, ve čtyřech úvodních zápasech jsme nedokázali vybojovat ani bod a zadělali si tak výrazně na konečný sestupový účet, navíc jsme v zajetých kolejích pokračovali ještě zkraje května. Nula na kontě po šestém kole (duel 1. kola s Opatoffem jsme dohrávali až na konci května) z nás najednou dělala jasného kandidáta sestupu.

Kde hledat důvody výsledkového propadu v prvních kolech? Na analýzu problémů naší hry přijde řada dále, svou daň si však vybraly i okolnosti, které jsme ovlivnit příliš nemohli. Být od prvního zápasu o kolo pozadu za ostatními (kvůli už zmiňované dohrávce) nikomu příliš nepřidá, zejména když se nedaří. Skupina pak byla sice poměrně těžká, avšak hratelná, rozpis už ale tak milostivý nebyl.

Hned po prvních dvou utkáních jsme vyfasovali těžký trojboj proti nejlepším týmům skupiny a po špatném začátku jara jsme neměli příliš šancí se někde výsledkově chytit. O dost rozházeném rozpisu vzhledem k absenci domácího hřiště raději nemluvme. Na nic z toho se však nemůžeme vymlouvat, prapůvod všech potíží totiž ležel samozřejmě na hřišti, konkrétně v naší defenzivní hře.

Ve většině posledních sezón býval pravidelně na pranýři útok, který nedával jasné šance a často mu chyběl v koncovce potřebný důraz. V tomto ohledu sice samozřejmě nebylo vše ideální, ale pouze v jediném zápase z jedenácti odehraných jsme dali méně než dva góly. Bohužel to bylo v tom posledním, kdy jsme ještě mohli odvrátit pád o patro níž, ale proti Dromedarians jsme nedokázali skórovat ani jednou.

Útočníci tedy dokázali pravidelně skórovat a zkušeností s těsnými výhrami na dva nebo tři vstřelené góly bychom měli mít dostatek. Ale pozvolný odklon od poctivé obranné práce jako základu naší hry v minulých sezónách přinesl právě nyní své trpké ovoce. Zda to bylo kvůli tomu, že jsme podlehli zdání, že když máme z hlediska fotbalovosti asi nejlepší kádr v historii, tak teď půjde všechno hladce, nebo šlo o obyčejnou lenost, asi není důležité. Směrem dopředu jsme tak hráli poměrně otevřený fotbal, ale zároveň jsme se nestačili vracet do obrany a krutě za to pykali. 

Svůj díl viny však i v tomto případě nenese pouze značně nekompaktní obrana. Defenzivní práce některých našich útočníků, zejména Jirky Vojíře a Mirka, rozhodně neodpovídala potřebám týmu. Osobní souboje pak byly často vedeny pod Coubertinovým heslem "není důležité zvítězit, ale zúčastnit se", z čehož pramenila přečíslení a samozřejmě lacině inkasované góly. A když nám odešla i druhdy výkladní skříň obrany - bránění standardních situací, nešlo se výsledkům divit.

Naše problémy v defenzívě možná nejlépe ilustruje tento snímek...

O Pavlově nepříliš ideální brankářské formě toho bylo během jara napsáno možná až příliš. Při lepších výkonech hráčů v poli by se občasná slabší chvilka gólmana snadno skryla, takhle však byly vidět dvojnásob a staly se jen dalším střípkem v mozaice naší mizérie. Navíc jsme nezvládali vyhrávat ani dobře rozehrané zápasy. Dvakrát jsme dali v utkání první gól, v poločase vedli a nakonec nezískali ani bod.

Postupně jsme tak nestačili na jinak průměrné XXX, v oslabení padli s Cervezou, podlehli suverénní Prokaryotě i ofenzivně laděnému Sokolu Picasso a na závěr lacině odevzdali oba body Suchdol sabres. Z festivalu marnosti nás tak muselo vysvobodit až Atlético, které se nesešlo a mohli jsme si proti němu tak alespoň vylepšit statistiky.

Jenže pak Pavlovi zrovna dvakrát nesedla záchranářská bitva s Banzaií, ze které jsme proti s bídou průměrnému soupeři dokázali vytěžit jen bod a po zbytečných chybách v závěru zápasu s Opatoffem jsme ztratili nadějný výsledek i s tímto "oblíbeným" protivníkem.

Dvě následující výhry s nožem na krku, včetně té s Albuquerque, kdy jsme dokázali zvítězit i bez gólmana, se rovnaly malému zázraku, náš osud však dokázaly pouze oddálit. V utkání pravdy s Dromedarians už jsme na další "miracle on the pitch" neměli fyzicky a ani psychicky.

Není nic horšího než se smířit s tím, že tenhle tým nemá na víc než na pouhé pendlování mezi soutěžemi, v lepším případě pak upocenou záchranu. Přitom ponaučení dostáváme stále stejné, ale pořád ho nějak nechceme pochopit. Cesta k úspěchu vede pouze přes poctivou a obětavou práci v obraně, maximální bojovnost a nasazení a hlavně vůli po vítězství. Protože chodit se jen "vyprdět" můžeme tak na zápasy starých pánů, a na to máme přeci jenom stále čas...