Když náš nepříliš častý spoluhráč Jirka Vorba oznamoval přerušení „kariéry“ ve Sviních, nikdo se nad tím ani příliš nepozastavil. Přeci jen Jiřík toho moc neodehrál a přes své nesporné hráčské kvality se tak nikdy nemohl stát tahounem týmu.
Ovšem jeho odchod byl pouze slabým čajíčkem proti hořkému odvaru, který nás druhou srpnovou neděli donutili vypít až do dna ti, od kterých by se to čekalo nejméně...
Když bratři Matesové, dvě z našich největších „hvězd“, přinesli na oslavu kapitánových narozenin místo dárků přestupové lístky do Ústavanu, evokovalo to konec minulé sezóny a další vlastní gól v naší síti. Ale nebyl i tento úplně zbytečný?
I Martinova slova z posledního Swinstva, kde se v dotazníku svěřil, že jeho největším snem je zahrát si se Sviněmi první ligu, pak zněla v tomto kontextu trochu jako výsměch do tváří ostatních...
Je konec boje o každý bod, konec bitev do posledního hvizdu, konec prodírání se trnitými stezkami s průměrným týmem, vše střídá umetená cestička v podání nabitého „Dream Teamu“ a zářné zítřky osobních úspěchů. Vždyť položit na oltář svých ambicí vlastní spoluhráče bylo přeci tak snadné... Ale stačí opravdu jen tohle ke sportovnímu štěstí?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat