Proti všem předpokladům

Uplynulou sezónu možná nejlépe charakterizuje osud pokračování sázky, kterou tým uzavřel v postupovém opojení s věrnými fanynkami. Sázku jsme vyhráli, odměnu však nikdo neměl odvahu si vybrat, protože vnitřně jsme všichni věděli, že by nebyla zasloužená.

A stejné je to i s naším udržením. Dokázali jsme to, ale sami víme nejlíp, že naším přičiněním to rozhodně nebylo. Záchrana totiž byla tak trochu proti všem předpokladům...

Udržet se, udržet se, udržet se. Záchrana byla alfou a omegou, jediným cílem, který jsme si v první sezóně vytyčili. Přitom první dva měsíce dávaly naději, že by z toho mohl být při troše štěstí i něco víc než jen úporný boj o přežití.

V přípravě se nám až na první zápas proti Chroustům dařilo, získali jsme stříbro na domácím turnaji a v poháru opět postoupili. Ovšem zde přišlo první zakopnutí, na zápas druhého kola jsme nedokázali dát dohromady sestavu a poprvé se v zápisu našeho utkání objevila kontumace ve prospěch soupeře.

Na úvod ligové soutěže nás proti Bruchos trochu zklamala koncovka, ale stále se zdálo všechno relativně v pohodě. Zvlášť když pak následovala série tří důležitých, ačkoli spíše povinných výher. Virtuosům jsme na Podviňáku vrátili podzimní debakl i s úroky, v divokém zápase zazářil při svém comebacku Michal Stodola.

Pro další dvě vítězství jsme si zajeli do našich oblíbených Kbel. AC/DC nekladli vážnější odpor, navíc nám pomohl i špatný den gólmana. O týden později jsme se štěstím přetlačili Santa Trantu a mohli se radovat, že záchrana je blízko. To jsme však netušili, že je to radost úplně poslední.

Následující těžký los nás totiž srazil do bahna, které nás stahovalo s každým zápasem hloub a hloub. Na pozdějšího vítěze skupiny Torpédo Hulín jsme jednoduše neměli, nebyl to však žádný důvod k panice.

To ostatně ani porážka s dalším postupujícím, Polární září. I když v tomto případě jsme se porazili z části sami. Už bez přílišného přičinění soupeře jsme věnovali body Výtržníku, který mohl v klidu využít naší zbytečné pasivity po vyrovnávací brance.

Hra se nedařila, výsledky nepřicházely, stále se však nejednalo o krizovou situaci. Do srabu, zato však pořádného, nás uvrhl až trapný druhý poločas proti oslabenému Nalejtu, které nás i ve čtyřech přehrávalo a nasázelo nám čtyři branky!

Sezóna šla ještě v pohodě zachránit, to bychom ovšem museli využít dobré první půle proti Odlehlé ke vstřelení více než jednoho šťastného gólu. Po vyrovnání těsně po poločase jsme se zbytečně zatáhli a soupeř nás nakonec umlátil, a to takřka doslova.

V tu chvíli už bylo dost jasné, že co se týká momentální formy, tak jsme na tom z celé skupiny jasně nejhůř, všichni okolo bodovali, paradoxně nám ale i dvě kola před koncem stačila jedna výhra ke klidné záchraně.

Ovšem to bychom nesměli vyrábět takové neuvěřitelné minely v obraně, díky kterým se z vítězství nad námi mohli radovat i PNN, které bychom za normálních okolností v pohodě přehráli. Jenže volný pád pokračoval a padák jaksi chyběl.

Už jsme se pomalu smiřovali s tím, že zápas „o všechno“ se Sorbinem bude dost možná naším posledním v této soutěži, ov-šem zachránilo nás štěstí, v tomto případě tedy nedisciplinovanost v delegaci rozhodčích v podání Nalejta.

K zápasu jsme poté už mohli přistoupit s tím, že „o nic nejde“, a podle toho to také dopadlo. Krutý debakl jen podtrhl sezónu, o které se nebude rozhodně mluvit jako o povedené.

Co musíme změnit proto, aby se něco takového už neopakovalo? Zásadním způsobem změnit přístup, vrátit se k týmové práci a pevné obraně a brankáři jako základu naší hry, to výrazně chybělo.

Lepší koncovka už je evergreenem, minimálně dvakrát nás stála body. Osud nám tedy nabídl druhou šanci a ta se zkrátka neodmítá. Nikdy totiž nevíme, jestli to třeba není šance poslední.