Vyzpovídali jsme... Terezu Duchkovou a Elišku Altmanovou

Obě holky byly statečné a nechaly se přesvědčit k rozhovoru již před sezónou. Dokonce svolily i k focení v nových tričkách fanklubu, za což jim oběma děkuji. Rozhovory se konaly téměř nezávisle na sobě. TEREZA DUCHKOVÁ přišla na řadu den po ELIŠCE ALTMANOVÉ, takže měla drobnou výhodu v předem nastíněných tématech a kostře rozhovoru, ale zase někdy už „vypálený“ rybník od Elišky. Slečny se tak často shodovaly v názorech, až bylo velmi pracné skloubit oba rozhovory do jednoho.

Jak se ti líbí nová trička fanklubu?
Eliška: Jsou v pohodě, ale vadí mi, že vypadají jinak a ne tak, jak jsme je chtěly. Docela mě to překvapilo. Hlavně, že jsme o tom nevěděly, ale jinak dobrý.
Tereza: Určitě se mi líbí. Ale čekala jsem tedy, že budou vypadat trochu jinak.

Byly jste nepříjemně překvapené?
Tereza: Ano, byly jsme nepříjemně překvapené. Už z principu, protože nám Ota nesdělil, že to bude vypadat takhle. Jinak nejsou ošklivá, ale my jsme si představovaly, že to bude vypadat úplně jinak. Hlavně to logo. Nemělo být takhle obří, přes celé tričko. My jsme chtěly jen malé prasátko na prsou.

Vám se nelíbí ten emblém tedy?
Tereza: Když už to takhle je hotové, tak je mi to jedno a nevadí mi to. Věřím mu, že to třeba vypadalo ve skutečnosti ošklivě podle toho návrhu. Mě jde o ten princip, že nás trochu naštvalo, jak to Ota změnil a ani se nás nezeptal, jestli s tím souhlasíme.
Eliška: Je trochu hloupý, že mi část loga a nápis „Svině fanclub“ není vidět, jak se shrnuje.
Tereza: Já mám spíš opačný problém, že mi vlasy zakrývají nápis Modrý a je vidět jen to prasátko a nápis „Svině“. Takže to je jako bych měla tričko, že jsem svině, ale taky pěkný no. Musím nosit vlasy v culíku, ale nemůžu si stěžovat, když jsem to nezařizovala já.

Nosíš ho často?
Eliška: Dnes ho mám na sobě venku úplně poprvé, je to premiéra kvůli focení. Jinak ho budu nosit spíš jen ze srandy na akce s vámi. Standardně rozhodně ne.
Tereza: Já ho mám vlastně podruhé, předtím jsem ho měla při zkoušce. Já jsem ještě neměla ani příležitost, protože ještě nebylo počasí na to, abych měla jen tričko, a když mám mikinu, tak mi přijde zbytečný ho nosit.

Budeš ho nosit na zápasy?
Eliška: Určitě ráda, ale má to několik podmínek. Když nebudu z fanklubu sama a bude teplo.
Tereza: Nevím, možná až bude hezky.

Chtěla bys ještě nějaké oblečení od fanklubu, plavky a podobně? Třeba bikiny?
Eliška: Plavky ne! (Po půlhodinové debatě odpověď zněla prakticky ano, jen podmínky ohledně loga, jeho umístění, velikosti, tvaru bikin a podmínky jejich nošení zněly jako jedna z evropských směrnic - pozn. red.)
Tereza: Něco určitě, přemýšlela jsem třeba o šálách, až budete zase hrát v zimě. Modrou šálu se Sviněma, ale to je jen jeden z mnoha nápadů. Ohledně plavek jsem docela pro. Tam jde zase o to, že o té souvislosti s Modrýma Sviněma víte třeba jenom vy.

Právě, takže byste se za to nemusely stydět.
Tereza: Já preferuju spíš černý plavky, ale proč ne. Aby to nevyznělo zase jako rezolutní ano, tak by musely být decentní! Bála bych se, aby to neskončilo jako s tím tričkem, abychom ty prasátka měly po celých plavkách. O nic nejde, jen o srandu. Mimochodem by kluci taky mohli něco mít, třeba normální trenky nebo boxerky. Když holky, tak proč ne kluci.

Budete chodit na zápasy s vlajkou, v tričku a čepici jako členky fanklubu?
Eliška: To asi ne. Trochu mě polívá stud. Nejsem stavěná na to, mít v ruce vlajku a mávat a vykřikovat tam s ní při zápase.
Tereza: Proti vlajce nic nemám. My ji akorát nemáme u sebe, takže to není na nás.

Asi moc nehrozí, že byste s ní aktivně mávaly o zápase?
Tereza: Tak to nevím, stačilo by si jí za sebe vyvěsit. Zase to nemůžeme brát jako derby, kdy všichni mávají vlajkami. Možná na nějakém turnaji a kdyby nás bylo víc, tak bychom s ní aktivně mávaly a sborově vás podporovaly.

Jaké to je být fanda Modrých Sviní a pravidelný divák? Co tě na tom láká?
Eliška: Jak se to vezme. Hra je většinou hezká a dobře se na to kouká. Kolikrát je to i pěkně napínavý, ale zase nálada a týmový duch byly poslední dobou dost špatný. Líbí se mi, jak to bere Vítek, že nic nehrotí. Snad nikdy jsem ho neviděla se o fotbale hádat nebo rozčilovat. Kéž by to tak dělalo víc lidí.
Tereza: Docela příjemný. Rády tam chodíme koukat na kluky, jak hrají a pak máme radost, že zas oni mají radost z vítězství. Pak jsou v hospodě všichni veselejší. Popijeme, pokecáme. Je ale rozdíl, jestli jdeme do hospody po prohraném nebo vyhraném zápase, to je o moc příjemnější. Baví mě koukat na fotbal, taky jsem na něj chodila koukat už jako malá holka. Prostě hrají moji kamarádi.

Co se ti na našem fotbale, z pohledu diváka a fanouška líbí a naopak nelíbí?
Tereza: Určitě se mi líbí, že jsem součástí týmu jako fanynka. Doufám, že někdo by si Sviní mohl všimnout a dát jim třeba nějakou reklamu. Byli byste známější, chodilo by se koukat víc lidí z našeho okolí a bylo by tak víc fanoušků. Moji kamarádi, tvoji kamarádi a taky by se mohly pořádat i další akce.
Eliška: Mně strašně vadí, jak se ty věci zbytečně hrotí a řve se na zápasech. Připadá mi, že někteří chodí na ty zápasy už předem pořádně naštvaní, prostě se vybít. Když někomu rupnou nervy, tak by nemělo být normou, ale výjimkou. Někdy prostě přijdeme a přesně víme, jak to dopadne. Vidíme to a říkáme si mezi sebou - „Hele, teď se zase budou hádat“.
Tereza: Hádání? To je už tradice, to neberu jako něco zvláštního, spíš skoro jako součást toho všeho a jen se tomu směju. Sama to neovlivním, protože už je to tak jako dané a je to o lidech. Někteří tam jdou prostě naštvaní. Tam jde například o to, že třeba Matěj na tom zápase křičí, když se něco nepovede, ale na druhou stranu, když pak jdeme do hospody, tak je milý, usměvavý a neřeší to. Jeho naštve, když se něco nepovede, protože je zvyklý na jiný standard a hecuje kluky tím, že křičí.

Je to dobře?
Tereza: To ne, takhle určitě ne. Tímhle způsobem křičet na někoho, že se mu něco nepovedlo. Beru jako samozřejmost, že to musíte hrát jako zábavu a ne protože něco musíte.
Eliška: Mně zase vadí, když Ota vypadá, že na střídačce dostane infarkt a je úplně nepříčetný. Chyba nebo obdržená branka zamrzí každého. Když pak křičí věci jako „Zlom mu klidně nohy, hlavně když vyhrajeme!“, tak to je opravdu silný kafe. Měl by raději hrát, když je v týmu a zakopat si, proto to přece všichni hrajete. Někdy je to otravné díky těmhle věcem a ani se mi tam nechce jít se na vás koukat, ale hlavně to musí být otravné pro vás. Všichni máme své možnosti a všichni je známe a víme, co jde zlepšit a co už ne, ale přes hádky to nejde.

Terko, měli bychom tedy třeba i „lámat nohy, abychom vyhráli“?
Ne, v tomhle s Otou určitě nesympatizuju. My už jsme spolu párkrát mluvili o tom, že to strašně hrotí. Opravdu moc.

Jdete občas na zápas i proto, že si alespoň popovídáte?
Tereza: Určitě, když je to třeba fakt dobrý zápas, tak nás baví a je skvělý na to koukat. Pak máme ale někdy chuť se zvednout a jít někam třeba na kafe a počkat až dohrajete, abychom jeli všichni už na to pivko do hospody. Někdy se nám na to fakt nechce koukat.

Třeba na naší schůzi? Co ti na tom vadilo?
Eliška: Bylo to pro nás trochu nudné, zvlášť když nemáme hlasovací právo a fanoušci žádný hlas nepotřebovali, protože se stejně o všem, co se nás týká, radíme dohromady. Nebyl důvod volit předsedu nebo předsedkyni fanklubu.
Tereza: Myslím, že ta právě byla úplně skvělá, protože se tam vyřešila spousta věcí za ten rok, které by se normálně neřešily. Dobře se pročistil vzduch. Skoro každý, kdo tam byl, řekl svůj názor, který by asi jinak neřekl. Ta atmosféra před schůzi byla mezi klukama už vyloženě hnusná, takže myslím, že bylo třeba to udělat, aby se lidi vyřvali a bylo to v pohodě.

Tehdy neprošel post předsedy fanklubu, na který se potichu uvažovalo zrovna o tobě?
Tereza: To je pěkné a vážím si toho, ale nevím, z jakého důvodu. Ledaže proto, že chodím hodně na zápasy. Já jsem Otovi na schůzi řekla, že proto, abych mu pomohla, nemusím být předseda fanklubu. Opravdu mu ráda s čímkoliv pomůžu, ale nemusím na to přece mít žádnou funkci a ještě takhle zvláštní. Cítila bych se trapně a nevím, k čemu by to bylo dobrý. Nevidím jediný příklad, kdy bych k tomu rozhodování byla potřeba. Když už někam jedeme, tak nejedeme jako tým, ale jako parta lidí. Máme telefony, počítače. Nemyslím, že jsme tak obří organizace, abychom si rozdělovali funkce. Stačí mi říct. Kemp na soustředění nakonec trefil Ota sám ideálně a mně se strašně líbí, takže svoje návrhy jsem ani nezkoušela, protože tohle bylo opravdu to nejlepší.

Jakou formu má soustředění mít? Má se celý den hrát nohejbal, grilovat, nebo bys raději dělala výlety, jezdit na kolech a tak?
Eliška: Tak, jak to bylo na Žíchovci, to bylo zatím myslím ideální i s nějakým tím výletem, Hlavně si mezi sebou nic nediktovat.
Tereza: Kombinovaně, jako na Žíchovci. Tam jsme se koupali, hráli hry, poker, pekli maso a pak se zase jeli podívat na hrad. Většinou se díky množství různých názorů dělá pořád něco jiného. Nohejbal mě baví, rozhodně mi nevadí, byla to docela sranda a kluci na nás byli hodní. Ale jsem třeba pro to, aby se dělaly akce klidně dvě, abyste jeli s námi a pak sami bez ženských. Já bych tu naší účast tolik nepřeceňovala, kluci tam mají stejně hlavně sebe.

Těžko se ale mohou chovat…prostě jako prasátka...
Tereza: To by ses asi divil. Já jsem už říkala klukům, že třeba názory Tomáše, kterému vadí, že jedou holky, se mi nelíbí. My jsme si to nevymyslely. Navrhnul to Ota, ale byly jsme rády, že nás takhle někdo někam vezme. My se s holkami těžko sebereme, abychom někam takhle na týden odjely. Braly jsme to prostě jako dovolenou v kombinaci s vámi. Určitě jsem ale měla radost, když jste někam jeli. Věděla jsem, že Michal si to tam užije a je škoda, že tahle část padla úplně.

Jak se díváte na celkovou výkonnost týmu a případný postup do vyšší soutěže?
Eliška: Pro mě je důležité, aby vám to šlo a nebyl důvod k hádání. Jako partnerka hráče bych chtěla, abyste se nenervovali, ale Vítek je bohudík tak flegmatický, že mu to nervy neničí. Mně je třeba prohra líto a Vítek to zvládá líp, pokud teda nejde o jeho bolavá záda.
Tereza: Určitě chci, abyste postoupili. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak to by byl u některých lidí ještě větší stres. Ne, ale tak škodolibá nejsem. Je to váš tým. Z pohledu partnerky přeju týmu, aby postupoval a z pohledu fanynky bych chtěla, aby všechno zůstalo, tak jak je a abyste se udrželi. Když to nejde, tak to nejde a nelámala bych to přes koleno. Trochu mi vadí, že někteří hráči po zápasech nechodí do ho-spody, pravidelně chodí jen čtyři, pět lidí. Čekala bych, že si půjdou alespoň na chvíli sednout a popovídat o tom. Takhle některý pořádně ani neznám.
Eliška: Chtěla bych, aby do budoucna Svině hlavně fungovaly jako parta kamarádů a není tak podstatné, v jaké lize. Dokud všichni nepracujeme a nejsou děti, tak nejsou Svině ohrožené.

Jsi čtenářka Swinstva?
Tereza: Ano! Vždycky se na něj kouknu.
Eliška: Občas jsem se na něj mrkla, ale moc ho už nečtu, na internetu netrávím moc času.

Bylo lepší, když bývalo dřív vytištěné nebo ti stačí elektronické vydání na internetu?
Tereza: Je pravda, že kdybych ho měla vytištěný doma, tak si ho postupně přečtu celý nebo se k něčemu vrátím, ale když je to jen na tom internetu, tak není třeba čas mít hodinu na to, abych si ho celý přečetla. Pak třeba zapomenu a už se k němu ani nedostanu. Je pravda, že je lepší ho mít pod nosem a mít možnost si ho přečíst kdekoliv a kdykoliv bez počítače.

Má smysl vydávat klubový časopis?
Tereza: Určitě, dozvím se nové informace o týmu, kterému fandím. Je fajn mít přehled, co a jak se stalo, co se bude dělat a není to určitě zbytečný. Je to taková součást toho všeho.
Eliška: Má to určitě smysl, když to lidi baví, ale kdyby to přestalo, tak se zase tolik nestane.

Jakou věc by měly Modrý Svině udělat líp v příští sezoně?
Tereza: Je třeba zbytečný, když při zápase dá Matěj, který hraje velký fotbal, dobrou přihrávku Otovi a ten, jako opravdu rekreační hráč, který sám o sobě ví, jak je na tom, pak nezpracuje míč tak, jak by Matěj chtěl a ten na něj začne řvát, nadávat a před ostatníma srážet. Měl by se to brát tak, že dotyčný za to nemůže, snaží se a dělá, co může.
Eliška: Měli by chodit na zápasy, aby si to užili a míň se hádali.

Máme přibírat nové hráče, abychom se dostali výš nebo se udrželi, i když to budou cizí kluci? Nebo máme raději držet partu a klidně sestoupit?
Eliška: Myslím, že byste měli přibírat nové kluky jen jako náhrady za někoho, kdo odejde a se stoupáním je to podobné. Posilujte tak, abyste to byli pořád vy. Ne za každou cenu!
Tereza: S tím úplně souhlasím a Eliška to řekla hezky. U Oty mně ještě vadí, že se stahuje ze hry. Nenastupovat v soutěži jako je Hanspaulka s odůvodněním, „abych nám to nekazil“? Pochopím, když se hraje o postup a domluví se, že nechce hrát, ale ne aby se i v přátelském zápase nebo v lize stahoval.

Co záložní tým? Jak se na to díváš?
Eliška: Doufám, že A a B tým nebudou, rozdělilo by vás to a už by to nebyly Modrý Svině. Dotyční si můžou vybrat a založit si tým sami.
Tereza: To by tam byl Ota sám (smích). Ne, to už nebudou Modrý Svině! Nerozdělilo by to jen Svině, ale i kluky jako přátele. Ať si ho ten dotyčný, kdo by ho chtěl, založí sám. Martin a Ota k sobě patří, i když se pořád hašteří.

Máme podle tebe nějakou konkrétní slabinu ve stylu hry?
Eliška: Máte ve zvyku být často liknaví a po prvním gólu se skládat. Takže rada zní: Nehroutit se po prvním gólu!
Tereza: Souhlasím. Taky se mi nelíbí, že když dostanete gól, tak třeba Tomáš pak rezignuje, přestane dobíhat míče a je laxní. Jako by to byl konec světa a to mi hrozně vadí. Je to škoda. Tomáš není běhavý typ, ale dokáže být v pravý čas na pravém místě a proto střílí tolik gólů. Má tam své místo, kdyby tam zase nebyl, tak to není ono.

Teď jste holky přes zimu zachránily tělocvičnu, když jste začaly chodit také a začal se hrát třeba badminton. Kdo je nejlepší?
Eliška: Teď nás to opravdu bavilo, ale na naší úrovni nikdo není nejlepší.
Tereza: Nejlepší jsem samozřejmě, já! Vítkovi se to nebude líbit, až to bude číst, ale tak to prostě je a on si to jednou uvědomí. Z párů jsme to určitě my s Michalem. Občas když se střídáme, tak mi to vždycky Eliška nebo Vítek kazí a těším se, až zase budeme hrát s Michalem a vydrtíme je. (smích)

Je to tvůj oblíbený sport?
Tereza: Dá se to tak říct. Hraju to asi půl roku a je to teď jeden z mých hlavních koníčků.
Eliška: Teď také, ale už od února chodím poctivě a pravidelně na step aerobic, takže to mě momentálně nejvíc zaměstnává a celkem baví.

Co třeba nohejbal?
Tereza: Hrála jsem ho prvně na Žíchovci a když jsme hráli ten turnaj, tak se mi to opravdu líbilo a Michalem nám to fakt šlo. Ale pokud bych si měla vybrat, tak určitě mám radši třeba volejbal nebo ping pong.
Eliška: Ne, ten zrovna není pro mě. Spíš kola nebo lyže, i když na těch jsem byla naposledy před tím, než jsem začala chodit s Vítkem. (smích) Přírodní koupání a turistika, to jsou další moje oblíbené aktivity.

Líbí se ti akce, které pořádají lidi ze Sviní, jako třeba kola?
Tereza: Určitě, já bych se jinak těžko někam dostala takhle na větší akce. Třeba na paintball a podobné. Tedy nejsme s Michalem velký cyklisti, takže se mi rozpadlo kolo asi po deseti minutách a celou cestu jsem fňukala s jediným převodem. Nakonec jsme si kola poničili oba.
Eliška: Kola koneckonců pořádal Vítek, takže bych byla ráda, kdyby se někam jelo zase a paintball se mi líbí tak, jak bývá v zimě. Jsem třeba pro vodu, kdybychom se dohodli a vydali se na ní společně. Ale abychom se toho nepřesytili.

Čím ráda trávíš svůj volný čas?
Tereza: Přes zimu jsme chodili na squash. Z mého pohledu je to ideální, protože je to náročné a mám potom pocit, že jsem pro sebe něco udělala. Líbí se mi, jak se při tom zlepšujeme každou novou hrou a mohli jsme nedávno začít hrát i podle pravidel. (smích) Do té doby to bylo spíš o zběsilém lámání prstu a šlehání raketou o zeď. Teď když vylezlo sluníčko, tak jsme už byli na bruslích a těším se, až budeme chodit častěji.
Eliška: Vítkem... (smích) Vším možným, třeba výlety, posezením v hospodě.

Jak nejraději a nejlépe relaxuješ?
Eliška: Hezky se vyvalit doma u televize, to je fajn anebo si jít sednout do hospody.
Tereza: Nejlepší relax je hospoda po zápase, když si po celém týdnu v pátek sednu a hezky si vyčistím hlavu. Popovídám si s lidma, které mám ráda a pak dlouhý spánek druhý den.