Paradoxy podivného podzimu

Až se bude vzpomínat na právě skončenou sezónu, leckoho jako první napadne jedno slovo - paradox. Byly okamžiky, kdy Svině přehrávaly skoro kohokoliv a bořily mýtus o tom, že jsou defenzivním týmem. Ale nechyběly ani chvíle, kdy si hrstka posledních věrných po další porážce kladla otázku, "jestli to má vůbec cenu"...

Co rozhodlo o tom, že ačkoliv byl podzim bodově takřka stejně úspěšný jako jaro, hráli jsme až do konce nikoliv o postup, ale o záchranu? Proč přesto, že jsme až na jednu výjimku ovládli vítězné zápasy minimálně tříbrankovým rozdílem, chybělo nám na postupovou příčku propastných pět bodů?
Byť bychom se na to rozhodně neměli vymlouvat, tak ránu naším sezónním ambicím udělali už svazoví úředníci, kteří nás sice nalosovali podle předpoladu do "páteční" skupiny, jenže z jedenácti zápasů jsme hráli v pátek jen šestkrát!

A tak zatímco v pátečních duelech jsme se dobře scházeli a sezónu končili s bilancí čtyř výher a dvou remíz, z dvojbloku středa/neděle jsme vytěžili pouhé dva body za vítězství nad Cervezou. A to už není náhoda.

S předchozí situací souvisí i problém, který nás trápil na podzim snad nejvíc - úzký kádr a špatná docházka. Naše soupiska sice obsahovala celých šestnáct jmen, realita byla ale mnohem chudší. Trio dlouhodobě zraněných nenastoupilo vůbec, Richard s Růžou obohatili své statistiky o jediný zápas a u dalších to o moc lepší nebylo.

A když se přidala různá zranění a nemoci i u stabilních členů kádru, není s podivem, že jsme museli dvakrát odehrát zápas bez střídání, o doslova kouzlení se sestavou proti Motolu a Efficenze, kde jsme se málem nesešli, radši nemluvě. Torza týmu sice nechala na hřišti duši, ale kvalitu a kvantitu pouze bojovností nahradit nešlo.

Nemá smysl spekulovat o tom, do jaké míry byly u koho zdravotní či jiné problémy vážné a nakolik šlo obzvlášť u dvojzápasu na juniorském pískovišti o prostou lenost či nechuť hrát, faktem ale zůstane, že v těchto dvou duelech a předchozím nepovedeném zápase s Prokaryotou jsme poztráceli zbytečně šest bodů a ocitli se až na úplném dně.

Sezóna jako taková ale rozhodně špatně nezačala. Pomineme-li přátelskou přestřelku s Hodko hills, kterou nelze brát příliš vážně, byl tříbodový import z prvních dvou zápasů a zvlášť demolice nečitelné Kikiny tak trochu nad plán. Dominantní výkon v prvním poločase a čtyřnásobný gólový direkt v závěru zůstal nadlouho nejsvětlejším bodem podzimu.

Zápas s Kalpartou pak ukázal mnohem příjemnější vlastnost, kterou se tým v sezóně prezentoval. Ačkoliv soupeř byl po většinu zápasu gólově napřed, nevzdali jsme se a v závěru dokázali vyválčit zpět alespoň bod.

Ještě cennější je z tohoto pohledu remíza s Efficenzou, která předtím výhrála úctyhodných šestnáct utkání v řadě. Skalp (byť poloviční) takového soupeře je možná mnohem cennější než nějaká jednoduchá výhra o pět gólů.

Jenže po slunném září přišel chladný říjen a karta se najednou obrátila. Výlet na Chodov, kde jsme si proti našlapané Šumavské střele nevytvořili ani pořádnou šanci, se jeví ve zpětném zrcátku jen jako plejáda ztraceného času.

O týden později bylo ještě hůř, neboť podobným výkonem jsme se prezentovali i proti Prokaryotě. Ta měla být původně jen povinným dvoubodovým donorem, body jsme ale odevzdávali my a nutno říct, že zaslouženě. Pak přišly dvě už zmiňované porážky na Junioru a v polovině sezóny jsme se krčili na posledním místě!

Změna k lepšímu se dostavila znovu až s příchodem měsíce padajícího listí. V zápase se Sakostrou na Děkance šlo oběma týmum o hodně. Soupeř byl přirozeně před námi v tabulce a jako jeden z outsiderů skupiny potřeboval ke klidnějšímu dohrání sezóny bodovat.

My museli za každou cenu vyhrát, aby nám soupeři před námi nezačali unikat. Čtyři góly během prvního poločasu rozhodly o naší celkem pohodlné výhře a najednou se dýchalo hned lépe. I druhý výlet pod Kavčí hory přinesl úspěch, sedm kulí jako v Sarajevu popravilo oslabený Blesk a skrytá síla se znovu probudila.

Matěj jako správný kapitán vzal odpovědnost na sebe a začal řádit jako černá ruka. Jeho pěti zásahům s hattrickem sekundoval s lehkostí hrající Lukáš, na hrotu neúnavně dřeli Jirka s Tomášem a modrá mašina se rozjela opět tím správným směrem.

Na poslední pokus se podařilo zlomit i prokletí středečních předehrávek, rutinérský výkon pomohl odstranit z cesty Cervezu a záchrana byla najednou takřka jistotou. A pro tu matematickou jsme si ve slepované sestavě zajeli do Vysočan k Efficenze.

Před podzimní derniérou s Homogenem jsme se mohli starat už jen o drobnosti, jako jestli nezastavitelný Matěj zlomí letitý rekord Martina Matese v počtu branek v jedné sezóně, nebo jestli se Vítek po třech letech znovu trefí. Něco se zdařilo, jiné výzvy zůstaly nezdolány, jednoznačná výhra 8:3 nás však katapultovala na konečné 5. místo.

Po jarní čtvrté příčce nebyl ústup ze slávy nijak radikální a víceméně jsme dokázali, že hra v horních patrech šesté ligy je v našich silách. Ale ačkoliv by to našim mladším já, která před léty snila o pouhém postupu do 7. ligy, mohlo znít jako rouhání, ta otázka nepadla asi každého. Neměli jsme tentokrát na víc?