Modrý Svině zakončily v pořadí už sedmnáctou sezónu v Hanspaulce a následovat by měla tradiční analýza jejího průběhu. Leč jak ji zhodnotit a nepoužívat při tom obraty, které se pravidelně objevují co půlrok? Jak originálně okomentovat další naprosto zpackanou sezónu? Tentokrát jsme svou schopnost zkazit, co se dá a zahrávání si s ohněm dovedli takřka k dokonalosti a k zatracení nám chyběly pouhé dvě minuty. Kudy vedla cesta na lopatu hrobníkovu a kudy zase z ní?
Jaro přitom začalo vcelku úspěšnou přípravou a ani dvě výhry v úvodních třech kolech neindikovaly nějaký větší problém. V týmu oproti minulosti výrazně ubylo hádek a negativních emocí, vrátili se někteří zranění nebo trucující hráči a všechno se zdálo být tak nějak v pořádku. Kde se tedy stala chyba?
Na předním místě mezi důvody neúspěchu je nutné jmenovat naprosto tragickou koncovku. Ta se ukázala už v prvním zápase proti Kalpartě. Soupeř sice byl lepší a vyhrál zaslouženě, ale my jsme spálili několik tutovek a nikoliv naposledy nedali ani gól. Proti Kanálpucers se ovšem role otočily a k bezchybné obraně jsme dokázali tentokrát přidat i gólovou nadstavbu, byť jen jedinou.
Světlou výjimku v ofenzivní temnotě představovala přestřelka s Lynxem, kde jsme si vzhledem k produktivitě mohli dovolit i trochu laxněji bránit. Plný bodový zisk proti budoucím konkurentům v boji o záchranu nás měl uklidnit a nasměrovat do klidného středu, leč nestalo se. V utkání s Tutto bene jsme opět vyhořeli v zakončení a navíc jsme si nechali dát v poslední minutě laciný gól z přímého kopu.
A ani následující dva týdny to nebylo lepší. Pragofloru jsme v první půli nedokázali potrestat za chyby v obraně a místo abychom zápas zlomili ve svůj prospěch, dostali jsme opět hloupý gól a nakonec byli rádi, že byl jenom jeden. Prokaryota by byla to samé v bledě modrém, jen s tím rozdílem, že v tomto případě jsme vlastním gólem nakonec urvali aspoň remízu, byť jsme si za předvedenou hru nezasloužili ani to.
Slavoj Legends představovali v této situaci cosi jako anomálii, prostě chybu v Matrixu. Mladý a technický tým, navíc na vítězné vlně, to nebyl ideální soupeř na vybřednutí z krize. Jenže vstřelili jsme bleskový gól, ještě do půle přidali se štěstím další a pak jsme ukázali, že jestli nám něco opravdu jde, tak podobné zápasy dotáhnout do vítězného konce.
Jenže před námi stál dvojboj proti týmům z čela tabulky, který nás měl uvrhnout zpět tam, odkud jsme se předchozím zápasem pracně odrazili. Na Chuchli jsme jednoduše neměli, navíc nám vedle impotence v útoku začala odcházet i defenzíva, která nás do té doby držela nad vodou. A zkoušet něco uhrát bez střídání proti vedoucí Atlantě, to už byl akt čirého zoufalství. Dvakrát po čtyřech gólech jsme dostali, dohromady jen jeden dali a byli jsme zpátky ve srabu.
Rozhodnout se mělo na Mikulovce proti neoblíbenému soupeři. Junior Motol sice celou sezónu tápal a byl před utkáním skoro na odpis, proti nám ale předvedl asi svůj nejlepší výkon jara. A jelikož my jsme chybovat v obraně nepřestali, ani na třetí pokus jsme s ním neuhráli ani bod. Tragická forma a fakt, že situaci nemáme ve svých rukou, to vše nám nedávalo před posledním kolem valné naděje.
Naštěstí Junior v dohrávce selhal a před námi tak stál už "jen" jeden úkol – poslední zápas vyhrát. První půle jako by předchozím zápasům z oka vypadla a za stavu 0:3 by si na nás asi nevsadili ani bývalí "kolegové" z druhé strany bohnického plotu. Ovšem ta průpovídka o tom, co udělá štěstí, když se unaví, platila i tentokrát. Po přestávce jsme zabojovali, soupeře zatlačili a zápas v závěru otočili, což znamenalo pověstný útěk z hrobníkovy lopaty a udržení šesté ligy i pro další sezónu.
Právě druhá půle závěrečného zápasu ukázala, že limity tohoto týmu jsou úplně někde jinde, než ukazují výsledky poslední doby. Čímž se obloukem vracíme k úvodní otázce – kde se tedy stala chyba? Proč jsme nedokázali podobný výkon zopakovat o pár týdnů dřív v podstatě totožné sestavě, navíc proti slabším soupeřům, kterým jsme tak zbytečně odevzdávali body? Proč dokážeme opravdu zabojovat, jen když už jsme nad propadlištěm?
Na to, že jsme v celé sezóně odehráli s bídou dva dobré zápasy a jeden výborný poločas k tomu, může se výsledné 9. místo směle měřit s loňským podzimním zázrakem. Fotbalová Štěstěna si nás z nějakého nepochopitelného důvodu prostě oblíbila, a ačkoliv jí její přízeň zrovna dvakrát neoplácíme, zůstává stále při nás. A tak si můžeme dál hrát se sirkami ve stohu slámy a tvářit se, že je všechno v pořádku.
Největší zhoubou všech sportovních kolektivů je uspokojení a to je přesně to, co postihlo i nás. Už nám stačí jen to, že jsme v šesté lize, bereme to jako samozřejmost a porážky pro nás nejsou žádný problém, hlavně že jsme si nějak zakopali a trochu nás to bavilo. Nezbývá asi než možná až cynicky doufat, že dlouho odkládaná facka opravdu nakonec přijde. Alespoň jedna sezóna strávená o patro níž nás snad probere a vrátí nám zpět motivaci a chuť hrát a vyhrávat...
Na předním místě mezi důvody neúspěchu je nutné jmenovat naprosto tragickou koncovku. Ta se ukázala už v prvním zápase proti Kalpartě. Soupeř sice byl lepší a vyhrál zaslouženě, ale my jsme spálili několik tutovek a nikoliv naposledy nedali ani gól. Proti Kanálpucers se ovšem role otočily a k bezchybné obraně jsme dokázali tentokrát přidat i gólovou nadstavbu, byť jen jedinou.
Světlou výjimku v ofenzivní temnotě představovala přestřelka s Lynxem, kde jsme si vzhledem k produktivitě mohli dovolit i trochu laxněji bránit. Plný bodový zisk proti budoucím konkurentům v boji o záchranu nás měl uklidnit a nasměrovat do klidného středu, leč nestalo se. V utkání s Tutto bene jsme opět vyhořeli v zakončení a navíc jsme si nechali dát v poslední minutě laciný gól z přímého kopu.
A ani následující dva týdny to nebylo lepší. Pragofloru jsme v první půli nedokázali potrestat za chyby v obraně a místo abychom zápas zlomili ve svůj prospěch, dostali jsme opět hloupý gól a nakonec byli rádi, že byl jenom jeden. Prokaryota by byla to samé v bledě modrém, jen s tím rozdílem, že v tomto případě jsme vlastním gólem nakonec urvali aspoň remízu, byť jsme si za předvedenou hru nezasloužili ani to.
Slavoj Legends představovali v této situaci cosi jako anomálii, prostě chybu v Matrixu. Mladý a technický tým, navíc na vítězné vlně, to nebyl ideální soupeř na vybřednutí z krize. Jenže vstřelili jsme bleskový gól, ještě do půle přidali se štěstím další a pak jsme ukázali, že jestli nám něco opravdu jde, tak podobné zápasy dotáhnout do vítězného konce.
Jenže před námi stál dvojboj proti týmům z čela tabulky, který nás měl uvrhnout zpět tam, odkud jsme se předchozím zápasem pracně odrazili. Na Chuchli jsme jednoduše neměli, navíc nám vedle impotence v útoku začala odcházet i defenzíva, která nás do té doby držela nad vodou. A zkoušet něco uhrát bez střídání proti vedoucí Atlantě, to už byl akt čirého zoufalství. Dvakrát po čtyřech gólech jsme dostali, dohromady jen jeden dali a byli jsme zpátky ve srabu.
Rozhodnout se mělo na Mikulovce proti neoblíbenému soupeři. Junior Motol sice celou sezónu tápal a byl před utkáním skoro na odpis, proti nám ale předvedl asi svůj nejlepší výkon jara. A jelikož my jsme chybovat v obraně nepřestali, ani na třetí pokus jsme s ním neuhráli ani bod. Tragická forma a fakt, že situaci nemáme ve svých rukou, to vše nám nedávalo před posledním kolem valné naděje.
Naštěstí Junior v dohrávce selhal a před námi tak stál už "jen" jeden úkol – poslední zápas vyhrát. První půle jako by předchozím zápasům z oka vypadla a za stavu 0:3 by si na nás asi nevsadili ani bývalí "kolegové" z druhé strany bohnického plotu. Ovšem ta průpovídka o tom, co udělá štěstí, když se unaví, platila i tentokrát. Po přestávce jsme zabojovali, soupeře zatlačili a zápas v závěru otočili, což znamenalo pověstný útěk z hrobníkovy lopaty a udržení šesté ligy i pro další sezónu.
Právě druhá půle závěrečného zápasu ukázala, že limity tohoto týmu jsou úplně někde jinde, než ukazují výsledky poslední doby. Čímž se obloukem vracíme k úvodní otázce – kde se tedy stala chyba? Proč jsme nedokázali podobný výkon zopakovat o pár týdnů dřív v podstatě totožné sestavě, navíc proti slabším soupeřům, kterým jsme tak zbytečně odevzdávali body? Proč dokážeme opravdu zabojovat, jen když už jsme nad propadlištěm?
Na to, že jsme v celé sezóně odehráli s bídou dva dobré zápasy a jeden výborný poločas k tomu, může se výsledné 9. místo směle měřit s loňským podzimním zázrakem. Fotbalová Štěstěna si nás z nějakého nepochopitelného důvodu prostě oblíbila, a ačkoliv jí její přízeň zrovna dvakrát neoplácíme, zůstává stále při nás. A tak si můžeme dál hrát se sirkami ve stohu slámy a tvářit se, že je všechno v pořádku.
Největší zhoubou všech sportovních kolektivů je uspokojení a to je přesně to, co postihlo i nás. Už nám stačí jen to, že jsme v šesté lize, bereme to jako samozřejmost a porážky pro nás nejsou žádný problém, hlavně že jsme si nějak zakopali a trochu nás to bavilo. Nezbývá asi než možná až cynicky doufat, že dlouho odkládaná facka opravdu nakonec přijde. Alespoň jedna sezóna strávená o patro níž nás snad probere a vrátí nám zpět motivaci a chuť hrát a vyhrávat...
Žádné komentáře:
Okomentovat