Po hrubě nepovedené loňské jarní sezóně jsme na tomto místě vydali obsáhlý rozbor problémů, které více či méně trápí náš tým a brání mu v tom, aby hrál v šesté lize důstojnější roli, a spolu s nimi i návrhy na zlepšení. Nyní je tomu už více než rok a nastává čas hodnocení. Pojďme se tedy podívat na to, nakolik jsme se v různých ohledech za poslední více než dvě sezóny zlepšili či zhoršili, případně které nové nedostatky se objevily. Jedno upozornění dopředu, příliš veselé čtení to nebude...
Pokud se podíváme na předešlý text s odstupem, dalo by se říct, že v době jeho vzniku jsme měli problémy či nedostatky takřka ve všech oblastech. A už na první pohled je zřejmé, že v některých ohledech jsme se dokázali zlepšit, někdy dokonce výrazně. Bohužel více zůstalo těch témat, kde posun k lepšímu nenastal žádný, případně se situace ještě zhoršila. A navíc přibyl další neduh, kterým jsme v té době i díky dvěma třináctigólovým přestřelkám netrpěli - slabá produktivita.
Týmová komunikace
Začněme pozitivně. Pokud se v některém ohledu dá najít výrazné zlepšení, je to v komunikaci, a to nejen na hřišti. Ubylo zbytečných hádek a emocí a zápasy jsou mnohem pohodovější než dřív. Zklidnil se trochu i Matěj, který uměl svým projevem některým fotbal hodně znepříjemnit, byť někdy to má za následek, že se neprojevuje právě v těch chvílích, kdy by měl.
Motivace hráčů
Velká neznámá. Přes různé proklamace rozdělení týmu na "pohodáře" a ty, pro které je hlavní úspěch a vítězství, rozhodně nezmizelo. Rozdíl je v tom, že druhá skupina není v poslední době zdaleka tolik slyšet. Problém je se zápasovou motivací obecně, v posledních sezónách jsme dokázali zapnout, až když šlo opravdu do tuhého. Že bychom se dokázali vyhecovat na první zápasy, abychom nehráli stále jen o záchranu, v současnosti rozhodně nehrozí.
Hráčský kádr a docházka
Řekněme tak střídavě oblačno. "Přestupová politika" a šířka kádru jsou terčem kritiky na těchto stránkách dlouhodobě a stále není příliš co chválit. Ubylo sice výrazně "přátelských výpomocí", za následek to však má to, že jeden hráč na střídání byl donedávna víceméně standardem a kdokoliv navíc pak téměř svátkem.
V obou posledních sezónách jsme s bídou zaplnili minimální počet deseti hráčů, kteří v soutěži nastoupili! Tento stav měl také mimochodem silně devastující účinky také na klubový rozpočet. Docházka navíc připomínala trochu ruletu, kde nebylo nikdy dopředu jasné, kolik se nás zrovna sejde.
Za poslední rok skončil Vítek, do Holosmetek a poté do Ústavanu přestoupil Greggi, už poněkolikáté přerušil aktivní členství Michal Stodola a na zahraniční stáž odjel Lukáš. Jednu sezónu pak vynechali Jirka s Petrem, čerstvě před podzimem se rozloučil i Richi. A jaká za ně za celý rok přišla náhrada? Jediný vcelku stabilní obránce Anton, jinak nic.
Přestupová sága kolem Lukáše Webera se táhne už od loňského podzimu a řešení je v nedohlednu, což je vizitka, kterou si Pavel rozhodně za rámeček nedá. Na začátku sezóny ale přišel jiný Pavlův kamarád Jirka Škrábek a také Honza Jiřička a docházka se prakticky okamžitě významně zlepšila. Otázkou je, proč to muselo trvat tak dlouho...
Nasazení a důraz
Chybí stabilita a vyrovnanost. Jednou jsme schopni zahrát důrazně a čistě a jsme plní energie, o týden později si necháme dát góly po banálních situacích nebo sólu přes čtyři hráče (oboje jsme názorně předvedli třeba proti Chuchli) v obou vápnech jsme měkčí než čerstvě vypraný ručník. Hanspaulka je přitom hlavně o důrazu a síle a bez stoprocentní koncentrace na této úrovni neporazíme nikoho.
Herní systém
V tomto bodě se dlouhodobě nic nemění. Systém se stoperem a dvěma krajními obránci máme zažitý, hrajeme ho dlouhá léta a většina pokusů s jiným rozestavením skončila fiaskem. Na druhou stranu, i po letech nejsme schopni se tohoto rozestavení vždy držet, zastupování obránců útočníky nefunguje ideálně. A hlavně, systém bez záložníka nás zásadním způsobem znevýhodňuje ve středu pole.
Zápasová taktika
Taktika úzce souvisí s předchozím bodem. Jelikož hrajeme bez záložníka, mělo by těžiště naší hry ležet na krajních obráncích a hlavně jejich aktivitě. Jenže v našem případě řešíme absenci zálohy tím nejhorším možným způsobem. Místo abychom rozehrávali přes obránce, nakopáváme nesmyslně míče na útočníky, byť každý zápas vidíme, že většina pokusů končí nezdarem a maximálním ziskem je aut na útočné polovině.
Archaická a veskrze nefotbalová taktika se v našem podání prakticky nezměnila od dob, kdy jsme se plácali v osmé lize. Jenže co stačilo tam, o dvě úrovně výš nemá v dlouhodobém horizontu naději na úspěch. Z náhodných odrazů a skrumáží se žít nedá, pokud tedy nemáte ve svém středu gólového zabijáka, který dá dva góly z ničeho. A toho my opravdu nemáme. Navíc i mnohé týmy v osmičkách se snaží o kombinaci mnohem více než my, což nám nastavuje dost nepříjemné zrcadlo.
Obrana a brankář
Pavel sice občas pustí lacinější gól, ale jinak netrpí výkonnostními výkyvy, průměr obdržených branek má také slušný a v případě jeho absence je Matěj rovnocennou náhradou, i když na úkor kvality v obranné řadě. Defenzíva celkově vykazuje zlepšení, zatímco loni na jaře jsme obdrželi 41 gólů a podzim 32 branek, v minulé sezóně to bylo už jen 23 a nyní v osmi zápasech inkasovali zatím osmnáctkrát.
Pokud už chybujeme, jde spíš o individuální chyby než systémová selhání. Stojí za to ale připomenout, že dostáváme příliš gólů ze standardních situací, i když po Pavlově intervenci se alespoň rohy trochu zlepšily. A na defenzivní práci útočících hráčů po ztrátě míče a rychlosti návratu do obranné pozice by se dalo jistě mnohé vylepšit.
Přechod do útoku
Achillovou patou obranné řady je paradoxně to, co s její primární úlohou nesouvisí. Pokud pomineme výše zmíněné a kritizované nakopávání míčů na útočnou polovinu, na většinu problémů si zaděláváme chybami v přechodu do útoku. A to hned dvojím způsobem. Pokud už se tedy obránci dostanou ke klasické rozehrávce, po maximálně jedné přihrávce jde míč hned na útočnou polovinu, kde ho útok často v obtížných pozicích není schopen dobře přijmout.
Pokud jsou obránci při rozehrávce pod tlakem, tak to lze pochopit, jinak je ale podobná snaha zrychlit hru dost kontraproduktivní. Argument, že obránci "nemají komu" neobstojí, při rozehrávce zůstávají v obraně i tři hráči a zvlášť pokud soupeř brání až na vlastní polovině, možnost rozehrávky tu je vždycky.
A druhá, ještě horší varianta jsou nesmyslné kličky nejen poblíž vlastního vápna, v kterých sice vyniká zejména Ivoš, ale není v tom bohužel sám. Je možná zbytečné připomínat, že jakákoliv klička na vlastní polovině, pokud ji nemá hráč stoprocentně pod kontrolou (a to má u nás opravdu málokdo), představuje zbytečné riziko, realita ale ukazuje, že některé věci je potřeba stále opakovat.
Střelba a zakončení
Momentální strašák číslo jedna. Šest vstřelených gólů v osmi zápasech se nedá nazvat jinak než zoufalstvím. S mírnými výkyvy se vcelku pravidelně střídají dva scénáře. Buď si šance nedokážeme vytvořit ze hry a pak umíráme na nedůraz před soupeřovou brankou při různých skrumážích a odražených střelách. Nebo se do šancí dokážeme dostat a připravit si dobré pozice, leč v tom případě děláme ze soupeřova gólmana hrdinu a skoro to vypadá, jako bychom se dát gól i báli.
Finální fáze je specifická v tom, že se na rozdíl od předchozích bodů nedá naučit, střelecký instinkt v sobě hráč musí mít a u nás se bohužel ukazuje, že žádného opravdového střelce v podstatě nemáme. Tomáš se trápí s vlastním zdravím, Matěj musí hrát v obraně, Lukáš je dlouhodobě pryč a Ivoš zřejmě musel hodně naštvat střeleckého Pánaboha.
Většina nedostatků se dá eliminovat větším nasazením, týmovým výkonem a kompaktní hrou v obraně. Ale střelba se nedá nahradit ničím, bez dobré koncovky nejsou góly, bez gólů body a výhry a to je tak nějak to, o co v tomhle sportu bohužel jde. A pak je tu také psychická stránka, dokud si nezačneme opět věřit, góly nepřijdou, naopak to bude stále horší.
Cesta ke zlepšení
Jistě, kritizovat je jednoduché, nabídnout řešení už o něco horší. Možností je samozřejmě více, ta asi ideální je zároveň ta nejprostší - hrát. Totiž to nejhorší, co bychom v tuto chvíli mohli udělat, je po posledním zápase naštvaně (nebo úlevně, záleží na každém) zahodit tašku do kouta a vytáhnout ji zas až na konci března.
Následky by byly s ohledem na předchozí zkušenosti asi tyto. Na začátku sezóny bychom se pravděpodobně nechytili, nejen s ohledem na chřadnoucí fyzičku většiny nikoliv překvapivě, a zas bychom se motali ve stejném bludném kruhu jako poslední dva roky, jen tentokrát o patro níž. Při katastrofické variantě by dříve nebo později polovina týmu skončila, protože ne každého baví hrát mizerně, trápit se a stále prohrávat a zbytek by pak neměl s kým hrát. A to snad nechce nikdo...
Jak už bylo naznačeno výše, možnou cestou je nepřestat hrát. Konkrétně není žádný problém sehnat odpovídajícího soupeře, zajistit kryté hřiště a jednou za týden si jít na hodinku zahrát. Pro příznivce pohodového zakopání si a následného pivka s kamarády se nic nezmění, naopak ještě ubyde tlak na výsledek a trápení se v křeči boje o záchranu jako v lize; ostatní budou mít možnost si zahrát, vyzkoušet něco nového a třeba se i zlepšit, a všichni pravidelný pohyb a dávku fotbalu, který doufejme všichni chceme hrát a stále nás baví.
Mohlo by se zdát, že negativa neexistují. Leč proti bude určitě neochota, lenost, nechuť cokoliv dělat. Zvláště u některých lidí, kteří rádi tvrdí, že "to hrají jen pro zábavu", pak paradoxní odpor k přátelákům a čemukoliv kromě ligových zápasů. A pak obligátní umístění hodinky fotbalu až úplně na konec dlouhatánského pořadí priorit. Důvodů, proč něco nedělat, se totiž najde vždycky dost. Pokud tato strana převáží, není veškerá snaha něco změnit nic víc než házení hrachu na stěnu. Nebo taky perel sviním...
Žádné komentáře:
Okomentovat