Na vlastní oči... Úštěk 2007

Tentokrát na Vás nečeká tak humorná reportáž, jak tomu bylo v minulých letech na stránkách Swinstva. Rozhodli jsme se tento rok zvolit jinou formu článku o klubovém soustředění a především se chceme pokusit rozproudit diskuzi na téma budoucnosti tohoto letního pobytu.


Modrý Svině jsou na světě už pár let a toto období dalo vzniknout pár tradicím, které ve zkratce charakterizují náš tým a společenství lidí kolem něj. Mezi ně patří třeba rozlučky se sezónou, vydávání vlastního časopisu, tyto webové stránky a našly by se i některé další. Ovšem tradicí, kterou považuje za nejpodstatnější asi každý hráč Modrých Sviní, jsou všem dobře známé "úštěky". Akce nejstarší, nejvýraznější a dnes již veskrze legendární...

Je tomu již víc než pět let od chvíle, kdy se první skupinka průkopníků se vydala do tohoto severočeského městečka. Města ležícího takřka na březích jezera Chmelař a proslulého především malebným centrem, které imponuje filmařům. Usídleni v chatičkách úštěckého kempu přečkali sedm dnů zoufalého boje s alkoholem a vším možným včetně sebe samých. Pro velký úspěch následovalo opakování akce v létě roku 2003 ve stejné sestavě, pouze posílené o ty, kteří měli první rok ještě domácího "zaracha" a tradice byla na světě.

Ač se od té doby umístění akce, která byla původně pro Otovy rodiče překřtěna na týmové soustředění, měnilo, pro nás všechny zůstane navždy "úštěkem". Následovaly lépe čí o něco hůře zvolené lokality jako Častoboř v maturitním roce 2004, Mácháč o rok později a loňské Netolice, ale místo není na této akci tím hlavním. Původní skupinka účastníků se sice proměňovala tak, jak se měnil náš tým a my s ním, ale soustředění zdomácněla a stala se vrcholem týmové zábavy.

Po letech putování po vlastech českých jsme zatoužili vrátit se na místo činu. Ať už to bylo tím, že jsme nechtěli zkoušet stále nové, neprověřené kempy, nebo jsme začali cítit potřebu dát této akci nějaký impuls z dob jejího počátku, zkrátka letošní léto jsme vyrazili zpět na ten pravý Úštěk. Roky ovšem neplynuly pouze okolo nás, ale vyžádaly si i citelné oslabení původní osádky soustředění. A tak se tentokrát v chatičkách kempu sešlo pouze šest nejvěrnějších. Rekordmani Martin s Michalem (maximálních 6 účastí), Ota, Vítek, Tomáš (4 účasti) a já (5 účastí).

Snad poprvé nebyl problém s dopravou množství zavazadel, protože tři lidé se do každého auta i s přiměřeným množstvím proviantu vešli bezproblémově. Stejně tak původně dvě plánované chatičky byly na náš počet velmi luxusním prostorem. A tak se z jedné stala noclehárna a z druhé denní místnost se skladem všeho, na co jen pomyslíte. Zábavou nám byly všechny aktivity, co k našim soustředěním neodmyslitelně patří. Počínaje téměř celodenními souboji v nohejbalu, přes poker a popíjení a konče našimi legráckami. Byl to "úštěk", jak má být.

Došlo i na fotbal, ping pong, kulečník, fotbálek, autodrom, koupání, sledování fotbalu a formulí, kino v Ústí, obcházení kolib, diskotéku Laguna a dokonce i na výlet na diskotéku z druhé pláže, která snad ani žádné jméno v minulosti neměla. Nebo si na něj někdo z Vás vzpomíná? Celý pobyt se nám všem jemně připomínal fakt, že naše řady řídnou. Snad každý měl někdy za tu dobu pocit charakterizovaný asi nejlépe otázkou typu: "Kdy už přijdou ostatní z té umývárny?". Přičemž jsme v ten okamžik samozřejmě byli kompletní.

Snad nejvíce nám ale zatrnulo, když jsme jednoho večera chtěli zavzpomínat na zmíněnou druhou diskotéku, která pamatuje opravdu mnoho, nejen našeho ctěného prezidenta svíjejícího se u tyče. Trasu jsme si klasicky zpříjemňovali cestovními lahvinkami, jasný měsíc lemovaný mraky se příjemně zrcadlil o hladinu zahalenou kouřem z cigaret a do dálky se ozývalo naše krkání. Nálada uznejte zcela ideální!

Jaké bylo ale naše překvapení, když na nás v cíli čekala vyrabovaná budova zjevně pár let zavřeného podniku, u něhož nám nezbylo nic jiného než se na památku vyfotit, posedět na dětských prolézačkách a vyrazit zapít nepříjemný pocit. Uvědomili jsme si, že je to už docela dlouho od dob, kdy jsme se na těchto místech pokoušeli řídit autobus či navazovali družné hovory se vším živým i neživým. Nemluvě o naší slabosti pro suvenýry v podobě pivních půllitrů, dopravních značek, dlaždic z diskotéky či stolu z koliby.

Ten večer nemohlo být hlavním tématem nic jiného než, co dál s "úštěky"? Osobně jsem si vždycky myslel, že tahle tradice je ve své podobě ještě minimálně několik let velmi dobře udržitelná, ale podle stále menší účasti tomu tak asi není. Diskuze se nutně točila okolo letního soustředění v této nezměněné podobě. Tedy výlučně pánské jízdy v kempu, se vším co k tomu patří, nebo jeho případná transformace. Padaly úvahy o přesunu pobytu do nějaké pronajaté chaty, či přizvání přítelkyň a třeba i kamarádek, čímž by ovšem tenhle náš chlapský originální týden vzal zcela za své a změnil se ve zcela jinou akci. Teď nechť to slečny neberou osobně.

Tohle všechno se nám ten den večer kromě alkoholu honilo hlavou a i když jsme si týden opravdu skvěle užili, protože nad Úštěk prostě není, tak otázka "Co bude dál?" tu zůstala i po návratu. Naší snahou je jí vyřešit v dostatečném časovém předstihu. Za sebe říkám, že už nechci psát takovéto melancholické a téměř rozlučkové zprávy. Stejně jako nechci, aby to byla poslední zpráva z našich "úštěků".

Ještě nejsme natolik staří a snad tak vytížení, aby se nedal v dostatečném předstihu urvat jeden volný letní týden, ne? Bude nutné změnit charakter letních soustředění, aby se vůbec zachovala? Nebo letošní Michalův německý marš z Laguny a následné sblížení s peřinou, Martinův a Vítkův společný románek na podlaze a jiné zážitky byly posledními z letních soustředění? Vždyť vy všichni, co jste v minulosti na "úštěky" jezdili, určitě máte také na co vzpomínat...