Triumf amerických hokejistů na olympiádě v Lake Placid 1980, fascinující zmrtvýchvstání Liverpoolu v druhém poločase finále Ligy mistrů 2005, vzpoura osudu v podání New York Giants v SuperBowlu 2008 nebo naposled šokující vítězství českého výběru na hokejovém MS v Německu. Snad v žádné jiné oblasti života se neoperuje se slovem "zázrak" tak často jako právě ve sportu. Legendy o povstáních outsiderů a triumfech odepisovaných plnívají s až zarážející pravidelností sportovní kroniky. A hanspaulská sezóna Podzim 2010 v podání Modrých Sviní k nim patří také.
I historie našeho klubu už několik vskutku neuvěřitelných příběhů obsahuje. Ať už jde o stíhací jízdu v první postupové sezóně, Tomášovu sérii 120 zápasů bez absence nebo minutový obrat proti Los Bimbananos. Ještě nikdy jsme však nebyli v situaci, kdy jsme v podstatě bojovali o samotnou existenci týmu a přitom se museli vyrovnat s rolí velkého kandidáta sestupu, do které jsme svým způsobem sami pasovali. Výsledné páté místo a jistota udržení již kolo před koncem tak vypadá v tomto světle stěží uveřitelně.
Jak už bylo řečeno výše, uplynulá sezóna byla víc než co jiného zápasem o udržení klubu jako takového. Kádrová krize se prohlubovala čím dál více a otázka složení týmu na každý jednotlivý duel se stala smutnou realitou všedních dní. Lukáš odjel studovat do Maďarska, Michal podzim z větší části promarodil a Vítek s Jirkou se svorně rozhodli bojkotovat fotbal, byť každý z naprosto rozdílných důvodů. Během sezóny se k nim navíc na chvíli přidal i nespokojený Richi.
Do toho mezi některými služebně staršími hráči nepanovaly zrovna idylické vztahy a z avizovaných posil nakonec dorazila pouze jedna, i když Anton se postupem času výrazně osvědčil. Hráče jsme sháněli na všech možných i nemožných místech a navíc jsme ve slátané sestavě hned první zápas s Bílou pohromou prohráli 1:7, když jsme druhou půli dohrávali prakticky ve čtyřech.
Ani další dvě utkání situaci rozhodně nevylepšila. Proti Batalionu jsme si nevytvořili pořádnou šanci a s jinak dost slabou Čelzí jsme prohráli o gól. Stejně jako na jaře, po třetím kole jsme byli bez bodu a samozřejmě poslední. Jediným cílem pro zbytek podzimu zůstávalo nerozpadnout se, na první pohled neodvratný sestup zajímal už v podstatě málokoho. Jenže zázraky se opravdu dějí...
Tým, který nás měl nemilosrdně zadupat ještě hlouběji do srabu, se paradoxně stal svého druhu naším spasitelem. Don Giovanni si tak okatě nepřipouštěl, že by pro něj mohla být podobná parta loserů vůbec nějakým soupeřem, až přišel trest shůry. První záblesk bojovnosti a vůle v umírajícím celku, dvojúder v poslední desetiminutovce a premiérový bod byl na světě.
Soupeř sice remízu se skřípěním zubů přijal, ale v zákulisí rozehrál ublíženeckou etudu, jejímž hlavním tématem byla osoba našeho gólmana. Tato miniaférka sice naší reputaci v hanspaulských kuloárech rozhodně nepomohla, to bylo ale to poslední, co nás v tu chvíli trápilo. Navíc všechno zlé bylo pro něco dobré, od té doby už jsme se omezili pouze na vlastní hráčské zdroje, byť to často znamenalo hrát na hranici fyzických možností.
Hned v přístím zápase, který prakticky rozhodoval o prvním sestupujícím, jsme přetlačili Fugas a do světa tak mohli vzkázat: "Žijeme, nic nebalíme!" Gladiátoři se v šestém kole sice ukázali být nad naše síly, zvlášť když jsme první půli hráli bez střídání, to ale bylo na dlouhou dobu poslední klopýtnutí. Proti Huňáči jsme rozhodně nebyli lepší, ale opět jsme výhru nějak urvali a po delší době se mohli volně nadechnout, ocitli jsme se mimo sestupové příčky.
Listopad patřil především Pavlovi a dvěma výletům do Běchovic. A právě tohle zapadlé místo, nikoliv domácí Podvinný Mlýn, se stalo dějištěm mnoha věcí podivuhodných. Pavel nejprve dvěma precizními výkopy dokonale paralizoval Šejka Peterku v čele s brankářem, aby o čtrnáct dní později znechutil fotbalový život pro změnu celému Atléticu Cerveza, podpořen heroickým výkonem oslabené sestavy. Mezitím jsme ještě stihli ukrást bod Rohožníku a kolo před koncem bylo vše jasné. Tahle šestiligová show ještě nekončí!
Výlet na Opatov, kde jsme v arktickém počasí zakončili sezónu přesně tak, jak jsme ji začali, tedy debaklem 1:7, by byl za normálních okolností jen úsměvnou vzpomínkou na zbytečný zápas v naprosto nefotbalových podmínkách. Jenže osud tomu chtěl, že Pavel zrovna v této situaci viděl červenou kartu a pro nás vyvstal před jarem nový problém - sehnat brankáře na záskok. Asi nám fotbalový Pánbůh chtěl ukázat, že nic není zadarmo, a zázraky obzvlášť ne.
Letošní podzim nám přinesl mnohé poučení. Třeba to, že není možné se tvářit, že problémy neexistují a valit je před sebou, protože když pak přerostou přes hlavu, může být pozdě. Na druhou stranu ale také potvrzení toho, že v tomto týmu prostě nějaká vnitřní síla existuje a pokud ji dokážeme využít ku vlastnímu prospěchu, nemusíme se o svou budoucnost bát. Musíme jen najít správnou cestu, po které jít a té se držet. Pokud si ale dobře nevybereme ani tentokrát, tak příště už nám nepomůže ani zázrak...
Žádné komentáře:
Okomentovat