Často se říkává, že to „horší už být nemůže“. V dobré víře, že toto rčení skutečně platí, jsme jej použili při hodnocení podzimní neúspěšné sezóny. To jsme však ani ve snu netušili, čeho se nadějeme v té právě uplynulé...
Na jedné straně přeplněná lavička, opory z formy a špatný herní projev, na straně druhé mizerná atmosféra v týmu, neustálé hádky a hrozba odchodu nespokojených hráčů, to vše jako ve spojitých nádobách stále bublalo a vypouštělo jedovaté výpary do okolí.
Přitom pokud by jste se někdy v polovině dubna zeptali kohokoliv z hráčů, jak hodnotí probíhající sezónu, jistě by nikdo nešetřil superlativy. Kvalitní týmová souhra a výborné individuální výkony, dvě ligové výhry v kapse, navrch postup v Ligovém poháru a první dva vítězné přáteláky v historii, co jen jsme si mohli přát víc?
Když v tom se najednou všechno zlomilo. Někteří už začínali pomalu v hlavách spřádat postupové plány, když nám první facku uštědřilo Sedm zbabělých. Tato prohra nás uvrhla do krize, z které jsme se po zbytek sezóny už nedokázali vyhrabat.
Možná jsme se jim až příliš chtěli pomstít za porážku z před dvou let, možná nás zbrzdila týdenní ligová přestávka, svou daň si vybrala i kompletní sestava na lavičce a trestuhodné nakládání se šancemi.
Případný postup jsme si prohráli v následujících dvou týdnech. Zápas se Směsí v Hrdlořezích, který jsme podle předpokladů měli v pohodě vyhrát, se změnil v bitvu plnou tvrdých zákroků vyprovokovaných nečistou hrou soupeře s pouze remízovým koncem, který se nám navíc podařilo zrealizovat až v úplném závěru.
Ansámbl, to byla přehlídka vší marnosti. Soupeři stačilo k výhře prakticky třikrát kopnout do balónu, zatímco my působili, jako bychom se viděli s míčem poprvé. A když dokonce jindy neomylný Tomáš Rosenberger zazdil penaltu, bylo jasné, že tady opravdu není něco v pořádku. Medailové příčky v trapu a pozitivní vyhlídky veškeré žádné.
Následující dvojzápas nám alespoň přihrál body, když už nic jiného. Camberwell boys by ze setkání se „Sviněmi v pohodě“ odcházeli v lepším případě s „pětkou“, takhle jsme mohli být rádi za vydřené vítězství 2:1. A hubená výhra proti oslabeným, v poli však přesto lepším Básníkům? Škoda mluvit!
Kodymka přinesla alespoň menší uklidnění, i když na lavičce to díky velkému počtu hráčů na střídání vřelo po celý zápas. Na o třídu lepšího soupeře jsme ale v žádném případě neměli a výsledné skóre je tak ještě celkem ucházející. I když, stav 0:3 po patnácti minutách vypadal opravdu hrozivě, zřejmě jako předzvěst dnů příštích.
Utkání s Autobazarem Duo totiž předčilo všechny naše nejčernější představy. Soupeř si s naší oslabenou sestavou, neboť Matěj Kuncíř už tou dobou čekal na operaci, dělal co chtěl a nebýt Martina v brance, zřejmě bychom atakovali historické ligové debakly.
Když si nás s přehledem podala i Noha, další tým, který bychom jinak v pohodě pře-jeli, vypadalo to, že tuto sezónu už nic nezachrání. Osud nám však přihrál do hry Piranhu, která už v té chvíli měla překvapivě jistý postup. Možná se to podepsalo na výkonu jejích hráčů, každopádně obrat nastal hlavně v naší hře a najednou to byly zase ty staré dobré Svině...
Příčin krachu v této sezóně lze najít mnoho, proto jen jmenujme ve výčtu ty nejpodstatnější: špatná koncentrace v začátcích zápasů, mající za následek laciné vedení soupeře, přeplněná lavička, na kterou jsme nebyli zvyklí a která narušovala tempo a plynulost hry, absence formy většiny opor, nebývalé množství individuálních chyb a neustálenost herního systému, toť z hlediska herního.
Možné přílišné očekávání, velký tlak na hráče, atmosféra nejednoty v týmu, extrémně zpolarizované názory na budoucnost klubu a absence lídra na hřišti i v kabině, tak by se daly charakterizovat ty spíše psychické důvody. Proto se i přes dobrý konec jara nabízí jediná možná rada - na tuto sezónu raději co nejrychleji zapomeňte...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat