Proč nevíme kudy kam?

Není to zas tak dávno, co jsme v závěru sezóny neúnavně propočítávali, kolik bodů a vstřelených gólů nám bude stačit na postup. Poslední dobou se spíš strachujeme, abychom se udrželi alespoň v horní polovině tabulky.

Modrý Svině přešlapují na místě jako váhavý střelec a čekají na zázrak, který ale nikdy nepřijde. Co nám brání v tom, abychom se vrátili na cestu, po které už jsme jednou šli?

I pokud pomineme neovlivnitelné aspekty, jako v prvé řadě kádrové změny a budeme vycházet z předpokladu, že tým z před dvou let a ten dnešní je prakticky totožný, je možné nalézt celou řadu vysvětlení současné situace. Pojďme si ve osvětlit alespoň tři nejzásadnější:

Syndrom prvního gólu je na pomyslném piedestalu nikoli náhodou. Při hlubším studiu jinak nudných statistických údajů objevíme velice zajímavé srovnání.

Zatímco v období, kdy jsme se pohybovali na špičce, tedy asi před dvěma lety, jsme z dvanácti utkání, ve kterých jsme skórovali jako první, vyhráli jen osm, v posledních třech sezónách se tak stalo v deseti případech z jedenácti.

Naopak před dvěma lety jsme z osmi utkání, která jsme museli otáčet, dokázali tři vyhrát a čtyři zremizovat! Současná bilance? Dvanáct porážek a pouhé tři výhry nad outsidery v sedmnácti zápasech!!!

Naše labilní psychika se naplno ukazuje v utkáních, když hrajeme se soupeřem více než vyrovnanou partii, ovšem jen do okamžiku, kdy se protivník dostane do vedení. Od toho okamžiku už po hřišti nepobíhá šestice odhodlaných Sviní, ale spíše sextet poplašených čuníků čekajících na porážku.

Co s tím? Každý musí začít u sebe a zapracovat na vlastní sebedůvěře, pak až se může začít budovat ta týmová. I zdánlivě ztracený zápas se dá otočit, pokud nechybí víra v to, že se to může podařit. A ta nám často chybí výrazně.

Ztráta pokory je pro někoho možná překvapivou myšlenkou. Není však tak scestná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Možná jsme si až příliš zvykli, že jsme schopni vyhrát prakticky každý zápas, neboť se nám to jistou dobu celkem dařilo.

A když teď najednou nejde všechno jak po másle, nedokážeme zapnout víc a výhru vydřít. Utrápených výher jsme poslední dobou zažili celkem dost, ale tu opravdu vybojovanou snad ani jednu. Řešení je jen jedno – vrátit se na zem a každé utkání hrát tak, jako by mělo být poslední. Pouze tudy vede cesta k úspěchu.

Atmosféra v klubu se v posledních zápasech radikálně zlepšila, přesto ten pocit, že celý tým táhne za jeden provaz a má jediný cíl, tu stále občas chybí. Posun k lepšímu je však vidět čím dál víc a proto si tuto položku snad budeme moci brzy odškrtnout jako vyřešenou.

Klíč k celému problému se ve své podstatě skrývá ve složitém procesu vyvažování, kdy na jedné misce vah je respekt k soupeři a na druhé víra ve vlastní schopnosti. Ve chvíli, kdy se nám podaří naleznout správnou rovnováhu, najdeme i ztracenou cestu, která nás může posunout dál. A třeba i výš...