Bohové musejí být šílení...

Čtyři roky čekání jsou definitivně u konce! Modrý Svině mohou konečně odpárat nelichotivou nášivku „věčně osmiligových“! To, co nedokázala sestava kolem bratří Matesů před dvěma lety, povedlo se až nyní, už pod taktovkou Matěje Kuncíře.

Cesta za štěstím je ale vždy trnitá a i u nás to několikrát vypadalo, že můžeme sezónu odpískat. Vzpamatovali jsme se ale v pravý čas a proti všem předpokladům vybojovali už zdánlivě ztracený postup. Fotbaloví bohové byli tentokrát asi opravdu šílení...

Letní přestávka docela zúžila náš kádr, kromě v zahraničí pobývajících Petra a Růži se ke starým „dobrým“ zvykům vrátil i Honza. Ani další svými starty rozhodně neplýtvali a tak zvláště klíčovou druhou část sezóny odtáhla v podstatě šestice Vítek, Ota, Tomáš, Michal, Martin a Matěj Kuncíř.

Pokud by se měl průběh sezóny odhadovat podle přípravy, nečekalo by nás nic pěkného. Po debaklu od rutinérů z Úderky jsme nestačili ani na tradičního sparingpartnera Dragers a obava z pokračování útlumu z jarní sezóny byla rozhodně na místě.

Navíc hned na úvod ligy si nás vychutnal Meďák, kterému jsme nedokázali dát ani gól. Nasazení určitě vidět bylo, ale se střelbou jsme měli evidentní potíže a dostat se do nějaké slibné šance bylo úkolem takřka nadlidským.

Alespoň dva body, když nic jiného, přinesly dva následující duely. Ve Kbelích jsme dlouho válčili s nadšením mladíků z Yakuzy, dokonce dvakrát prohrávali, ale silou vůle jsme výsledek ještě otočili. Hlavní ale bylo, že nulu na kontě vstřelených branek konečně odmazal Vítek.

Naopak vůbec se nedařilo Martinovi, což mělo za následek první zásadní počin sezóny. Do branky šel Michal a náš kapitán se vrátil na oblíbenou pozici „dorážejícího“ forvarda.

O No Madam B je škoda mluvit, takovou krizi v zakončení jsme dlouho neměli, zvlášť David spálil co mohl. Vítězství nám nakonec zajistil hned v prvním utkání na hrotu Martin a spolu s ním jinak se trápící Richard.

Na zápas s Prosím, nesmějte se jsme se hodně chystali, chtěli jsme jim vrátit porážku, která nás loni na jaře stála postup. Jenže jak to tak bývá, přemotivovanost nám svázala nohy a nejhorší výkon sezóny byl na světě. Skoro jsme neohrozili branku a útok prakticky neexistoval.

Po menším herním vzepětí se Šajtlí se pankrácká tragikomedie opakova-la podruhé, úplně rozhozená obrana nechala Michala napospas útočníkům Virtuosi a po propadáku 1:7 jsme byli na dně.

V tu chvíli jsme věděli, že jediná šance na postup vede přes pět výher ve zbývajících zápasech, čili už jsme nesměli ztratit ani bod. Právě to byl klíčový okamžik sezóny, dokázali jsme se semknout a jít do každého zápasu na sto procent.

Pomohl nám i návrat Pavla do branky a cynicky řečeno i to, že odešel Ondra, neboť najednou se atmosféra v týmu vyčistila a všichni táhli opět za jeden provaz. Na Děkance jsme poslední říjnový pátek rozebrali Caroil a konečně pochopili, že na to máme.

O další týden později popravil Martin hattrickem Cervezu a stále jsme se drželi ve hře. Samotný zápas nabídl spíše boj než fotbal a soupeř se ukázal jako banda primitivů, ale dva body byly doma. To nejtěžší ale stále bylo před námi.

Ivánkovy děti v předchozích osmi zápasech neprohrály a proti nám si chtěly zajistit postup. Po bezbrankovém poločase jsme se ale poprvé trefili my, což soupeř neunesl a nám nabídl možnost pojistit si výhru.

V tu chvíli jsme opravdu začali věřit, že by to konečně mohlo vyjít. Ve skvěle takticky sehrané bitvě na Podviňáku jsme nedali žádnou šanci do té doby vedoucímu J.R.Clubu a zbýval poslední a nejtěžší krok – Klátiči.

I přes tuto nečekaně obtížnou překážku jsme se ale nakonec z posledních sil přenesli a nastala chvíle čekání na zprávy. Virtuosi nás ještě nepotěšili, ale prohra Ivánkových dětí nás s definitivní platností poslala do sedmé ligy. Teď před námi stojí nová výzva – pokusit se v ní na jaře udržet...