Za dlouhých bezesných nocí jsem často uvažoval nad tím, co bych napsal do postupové glosy. Teď mám tento úkol reálně před sebou a jaksi se mi nedostávají slova... Jsou totiž pocity, které nejde dost dobře vyjádřit na tak malém prostoru a tenhle k nim patří. Jak vůbec začít?
Možná takhle: Když mě kapitán Prosím, nesmějte se do telefonu ujišťoval, že jejich výhra nad Ivánkovými dětmi není špatný vtip a že opravdu postupujeme do sedmičky, podlomila se mi v duchu kolena. A to přesto, že jsem na to jako všichni byl vnitřně připraven.
V té chvíli vám projedou hlavou celé ty čtyři roky, všechna vítězství i porážky, chvíle štěstí i okamžiky s hlavou v dlaních. Radujete se i za ty, kteří u toho z různých důvodů nemohli být, nebo už v týmu nejsou.
Máte zkrátka pocit, že jste něco dokázali. Ne jako jedinec, ale jako součást fungujícího soukolí. Kolektivu, kde každý má své místo a svou úlohu. Když vidíte, jak se celý tým bez rozdílu rve ze všech sil za společný úspěch, cítíte hrdost, že můžete být jeho součástí, že můžete i svým dílem přispět k závěrečné postupové radosti. A to není málo...
Možná to každý cítíme jinak, třeba to nebereme tak vážně, přesto v sobě tyto pocity někde máme. Určitě jsou v životě daleko důležitější věci, které vám nějaké kopání do balónu nahradit nemůže, kterým před ním vždycky dáte přednost.
Přesto si uvědomujete, že bez něj by byl ten život o něco ochuzen. A právě tyhle okamžiky štěstí, radosti z výhry a pozápasové oslavy, to jsou ty chvíle, kdy si uvědomíte, že fotbal prostě stojí za to hrát...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat