Den a noc, jing a jang, černá a bílá. Věčné protiklady. Kde je jeden, nemůže být druhý. A přesto, jeden bez druhého nemůže existovat. Do tohoto výčtu můžeme nyní s klidem zařadit i jarní a podzimní sezónu uplynulého roku.
V jedné bylo všechno špatně, druhá naopak vyšla nad očekávání. Zdánlivě spolu neměly vůbec nic společného. Přesto, kdybychom si neprožili celé jarní trápení, nemohli bychom úspěch této sezóny dostatečně docenit...
Již zmiňovaná jarní sezóna posunula původní cíle pro podzim do jiné roviny, hlavní metou byla záchrana, stabilizace týmu musela počkat. To, že oba tyto cíle se podařilo splnit víceméně už po měsíci, by se dalo vnímat tak trochu jako zázrak.
V souvislosti s tím, že se nám podařilo si domluvit domácí hřiště ve Kbelích, opustili jsme obvyklé pátky a poprvé vyzkoušeli nedělní odpoledne. To mělo ovšem vzhledem ke křížení termínů s velkým fotbalem vliv na docházku některých hráčů, hlavně pak Pavla.
I druhou sezónu v sedmičce jsme tak odehráli vlastně bez stabilního brankáře. Ale to nebyl jediný problém. Michal Stodola s Honzou víkendy vetovali rovnou, Petr docházkou zrovna neoslnil a Martin celou sezónu šetřil zraněné koleno.
Spolu s absencemi se stehenním svalem laborujícího Matěje Kuncíře to mělo v reálu za následek, že takřka polovinu sezóny jsme odehráli s pouhým jedním hráčem na střídání.
Spásou tak pro nás bylo nepřijetí Dragers zpět do Hanspaulky, následkem čehož nejenže zůstal Jirka, ale dokonce si k sobě přivedl parťáka, obranu vyztužil Lukáš Klimek. V tu chvíli jsme ale vůbec netušili, jak zásadní okamžik sezóny to vlastně byl.
Skupina s pěti nováčky se jevila na první pohled dost zrádná, navíc vzhledem k tomu, že jsme předchozí roky působili ve všednodenních skupinách, jsme nikoho ze soupeřů neznali. Nakonec se ukázalo, že skupina nebyla úplně z nejsložitějších, i když většina týmů měla nakonec jiné role, než jsme čekali.
Na rozdíl od jara se nám podařilo chytit se už prvním zápasem. Proti Prokaryotě jsme sice brali jen remízu, první po půldruhém roce, jako start to však nebylo nejhorší, navíc jsme dokázali po inkasovaném gólu vyrovnat, což se nám v minulosti zpravidla nedařilo.
O týden později jsme po výborném výkonu porazili Prosek a vypadalo to, že opravdu svítá na lepší časy. To, že jsme jako jediní za celý podzim přehráli pozdější vítěze skupiny, jsme však samozřejmě nemohli tušit. Jubilejní zápas v roli kapitána si mohl naplno užít Michal, střelec vítězného gólu.
Judisté ve třetím kole nepříjemně kousali, navíc zvládli vyrazit Matějovi Kuncířovi dva zuby, bod nám však nakonec nevyrvali. Co nezvládla šestice unavených na hřišti, dokonal svaz, který nenechal bez trestu absenci registraček u soupeře. Poslední zářijový den jsme remizovali s rozjetou Ugandskou ťavou a byli prakticky zachráněni.
Ale s jídlem samozřejmě roste chuť. Gólem v závěru jsme udolali namyšlence z Opatoffu, následně zkušeně zvládli derby s Markovou PRKOU a i těm největším pesimistům začalo svítat - hrajeme o postup!
Ale abychom nelétali zbytečně v oblacích, přišla od škodolibého osudu facka. Prohráli jsme s v té době nejhorším týmem skupiny, Příkopy. A tento pohlavek měl svůj účel. Aspoň jsme si uvědomili, že zdaleka nemáme nic jisté.
V listopadu si na nás sedla výsledková krize, Améby nás obraly o výhru těsně před koncem, GoHosp byl zase vrcholným představením toho, co dokážeme neproměnit a tak nám vyloučení Black Angels přišlo i docela vhod. Vzhledem ke klopýtání soupeřů nám tak stačila v posledním kole výhra nad Hell Avalanche...
Co stálo za kouzelnou proměnou? Šest zásahů famózně hrajícího Lukáše? Nebo Jirkova vůle po vítězství? Nasazení a soudržnost celého týmu? A co štěstí, neotočilo se k nám pro změnu čelem? Nejspíš ode všeho něco. Hlavně to, že jsme hráli jako jeden tým. Cesta pokračuje, kam nás zavede dál?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat