Klepání na pekelnou bránu

Před dvěma lety, v první sezóně v šesté lize, nás odsoudil k sestupu horší vzájemný zápas s Podolkou. Tentokrát k nám byl fotbalový osud mnohem milosrdnější, ačkoliv jsme štěstí naproti příliš nešli. V soutěži nás zachránila vydřená a těžce zaplacená výhra nad Lipodurem.

Chudá bilance čtyř vítězství, místy hodně slabé výkony proti kvalitativně srovnatelným soupeřům, pouhé záblesky jakéhosi herního systému a navíc neustálá rotace v sestavě, to vše jsou aspekty uplynulých nepovedených měsíců. Naše výsledky mají už třetí sezónu po sobě sestupnou tendenci a letošní jaro nebylo výjimkou.

Když přijde na přetřes hodnocení poslední sezóny, jako první se vždy zmíní nebývalé patálie se zraněními, které na různě dlouhou dobu vyřadily průběžně ze hry v podstatě polovinu týmu. Připomínání velké marodky se však bohužel stalo jakousi univerzální výmluvou. Tedy že nebýt zranění, bylo by jaro vlastně docela v pořádku.

Tvrdit něco takového je však asi stejně vypovídající jako prohlásit, že příčinou války Severu proti Jihu byl problém otroctví v jižních státech. To je sice nezpochybnitelný fakt, nešlo však o příčinu jedinou a ani zdaleka ne tu nejdůležitější. Přesto se toto nesmyslné zjednodušování stále objevuje.

Pojmenovaní současných nedostatků týmu budeme tentokrát věnovat samostatný materiál, neboť na jejich podrobnější analýzu není v tomto textu dostatek místa. Ale právě neuvěřitelná obměna sestavy, ať už z důvodů zdravotních nebo jiných, byla na jaře tím nejpalčivějším problémem, na který jsme nedokázali najít recept po celou sezónu.

Nevyplnily se tak dřívejší prognózy, že vzhledem k absenci přípravy budeme v prvních zápasech nesehraní. To se totiž mohlo projevit maximálně v prvním zápase, od té doby jsme totiž ani jednou nenastoupili ve stejné sestavě. Například jinak stabilní osa týmu Pavel-Matěj-Lukáš se na hřišti potkala za celé jaro dvakrát!

Premiéra proti Guatemalským ještěrkám byla na dlouhou dobu posledním "standardním" zápasem šesté ligy, další duely pak nabídly povětšinou estrádu se stále stejným programem - tipovačkou na podobu aktuální sestavy, hádankou kdo další se za předchozí týden zranil, oblíbeným kouzelnickým číslem s taháním černých králíků z klobouku, občasnými nesmělými pokusy hrát fotbal a ve finále s bodovými dárky pro soupeře.

V pravidelném sběru bodů nám mimo jiné příliš nepomohlo ani domácí hřiště. Oproti starému kbelskému písku nepřinášelo žádnou valnou nevýhodu soupeři a my sami se s ním museli také sžívat. Z osmi zápasu jsme "doma" prohráli pětkrát, včetně prvních dvou utkání.

Právě v prvním domácím duelu s Juniorem se do jisté míry lámala sezóna. Soupeř kromě nás porazil za celé jaro už jen beznadějně poslední SAS a o gól Lipodur, body s ním ztracené proto mrzely dvojnásob. Jenže bez zraněného Matěje nebyl nikdo, kdo by tým nabudil a strhnul a také jsme nikoliv poprvé dosti vyhořeli v koncovce.

Kalparta, to byla naprosto čirá esence utrpení. Hra s jediným hráčem na střídání, kterým byl po desetiměsíční absenci se vracející Michal, proti rozjetému soupeři, který na hřišti za jaro prohrál jednou, to prostě nemohlo dopadnout jinak. Nebýt Pavla v brance, klidně bychom prohráli dvouciferným rozdílem.

Po mizerném startu do sezóny jsme tak poprvé nesměle zaklepali na bránu do pekel (rozuměj sedmé ligy). Ale paradoxně hned po výprasku začalo být lépe. V mimořádně důležité bitvě s KTB jsme se dokázali napnout k lepšímu výkonu a byť soupeř mohutně dotahoval, jednobrankový náskok jsme uhájili. Mimochodem, všechna čtyři naše vítězství byla pouze o gól, takže v žádném zápase nás nečekala nějaká selanka.

O žádné pohodičce se dvakrát nedalo mluvit při utkání s Lipodurem. Tradičně problémový tým nezklamal ani tentokrát a ačkoliv nás fantastický Pavel v brance a Tomášem dirigovaná obrana dovedli ke klíčové výhře 1:0, nebylo to zadarmo. Brutální šlapák největšího blázna z řad Lipoduru v podstatě ukončil Pavlovi sezónu a nás zabořil ještě hlouběji do problémů.

Zatímco dotyčný šílenec si odpykal nicotný jednozápasový trest, my přišli o brankáře na pět zápasů. Proti SAS fans se to naštěstí ještě neprojevilo, vnitřními problémy a beznadějným postavením v tabulce sužovaný celek jsme přehráli celkem v pohodě, pomohl i vytoužený návrat Matěje do sestavy.

Jenže už v zápase s Ontosportem se k nám štěstí opět otočilo zády. V brance zaskakující Michal si zlomil malíček, do branky musel Ota, výborně rozjetý duel proti hratelnému protivníkovi jsme ztratili a začal druhý výsledkový sešup. Následná porážka 5:8 od Realu sice vypadá na první pohled slušně, ale faktem je, že góly jsme začali dávat až ve chvíli, kdy soupeř znatelně slevil z tempa.

Vzhledem k těžkému losu v posledních dvou kolech jsme museli pro záchranu porazit Co je?. Sehnali jsme dohromady ideální sestavu, soupeři o nic nešlo, hráli jsme na oblíbené Děkance a vše tedy přálo dvoubodovému zisku. Jenže jsme opět fatálně selhali v koncovce, do toho neuhlídali jeden aut a brejk v závěru a zlověstné klepání se ozvalo podruhé.

Už otevírající se vrata jsme ale zabouchli vydřenou výhrou nad Dromedarians a kolo před koncem se definitivně zachránili. Derniéra s běhavými F3N opět nebyla moc příjemná, za rozhodnutého stavu jsme ale znovu ukázali i svou lepší tvář, která bohužel zůstávala po celou sezónu skrytá.

Bylo by asi na místě vyjádřit se v tom smyslu, že podzimní sezóna bude rozhodně lepší než tato, přes léto se vyprázdní marodka, vrátí se vrchní dorážeč Martin a zas nabereme do plachet ten správný vítr. Jenže jen o tom to nebude. Uplynulé měsíce ukázaly, že se musíme vrátit na zem, přestat se poplácávat po ramenou a začít znovu dřít.

Za ideálních podmínek totiž rozhodně máme tým, který je schopný hrát i v šesté lize o nejvyšší příčky. Jenomže teoretizovat v tomto případě nestačí. Bez poctivé práce, trochy toho sebeobětování a vítězného ducha to prostě nepůjde. Na podzim máme mnoho co zlepšovat, a to nejen na hřišti.